Stanislav Nemrava: Divadlo je návyková droga. Dá se mu velmi snadno podlehnout

Slovácký deník /ROZHOVOR/ - Téměř čtvrtstoletí je v čele Základní umělecké školy (ZUŠ) v Uherském Hradišti a po svých dlouholetých ochotnických zkušenostech jej lze aktuálně spatřit v roli svérázného strýce Oty v představení Slováckého divadla Kniha o hřbitově.

Řeč je o Stanislavu Nemravovi, kterému za pár dnů bude třiašedesát a v rozhovoru pro čtenáře Slováckého deníku přiznává nejen to, jak funguje uherskohradišťská ZUŠ v improvizované podobě, vysvětluje také něco o své duši divadelníka a výtvarníka.

Školáci mají za sebou dva měsíce prázdnin a už nakousli druhý měsíc školního roku, jak prožil dvouměsíční volno ředitel základní umělecké školy Stanislav Nemrava?

Prvního července jsme s ochotníky hráli divadlo ve Véskách a už druhého jsem věděl, že začíná třeskuté odpočítávání. Už několik let mám pocit, že celý rok je neustále kratší a kratší. O prázdninách to platí trojnásobně. Než se člověk v červenci vzpamatuje, je tu Filmovka a pak to letí. Stačil jsem z nějakého keře na zahradě vyrobit apokalyptický baobab, pomoct přesunout ložnici z jedné ložnice do jiné ložnice, uklidit garáž a sklep, abych měl kde domalovat rozdělané objekty na podzimní výstavu, rozepsat scénáře nových představení, vyvézt moji paní na pár dní do teplé vody na Slovensko, zajít několikrát do školy a připravit se na první porady. Normální prázdniny.

Azyl „vaší" ZUŠky v prostorách mimo její dlouhodobé působiště na Mariánském náměstí v Uherském Hradišti se blíží ke konci, poté, co se vedení hradišťské radnice rozhodlo, že budovu školy, jejímž je město Uherské Hradiště majitelem, opraví i bez finanční pomoci zřizovatele školy, kterým je Zlínský kraj. Jak na vás tyto informace zapůsobily, co všechno je v budově třeba opravit a kdy si myslíte, že byste se mohli nastěhovat do opravené budovy?

Je to veliká úleva a moc dobrá zpráva od našeho pana starosty pro učitele, žáky a rodiče, že se vrátíme do centra města a hlavně do akusticky a hygienicky regulérních školních podmínek. V budově samotné dojde k velkým stavebním zásahům. Zruší se například dřevěné pavlače, vzniknou nové chodby, zřídí se výtah atd. Například nová hygienická zařízení už budou splňovat školské normy, ale jejich rozšířením se samozřejmě sníží počet učeben. Proto se do opravené budovy vrátí pouze hudební obor, nehudební obory zůstanou v budově na Tyršově náměstí. Existuje sice také varianta druhé fáze rekonstrukce, kterou by vznikly nové třídy v půdních prostorách a ve dvorní přístavbě, ale o tom se v dohledné době neuvažuje. Podle vyjádření pana starosty by měla škola v rekonstruovaných prostorách zahájit školním roce 2018/19. Pokud se to podaří, bude to veliký dar města k výročí založení školy. V roce 2019 totiž oslaví 80 let své existence.

Jak jste vaši ZUŠ připravili na tento školní rok v náhradních prostorách na Revoluční ulici a Tyršově náměstí, jaké obory jim jsou k dispozici?

V loňském roce měla naše škola 1840 žáků ve čtyřech oborech – hudebním, výtvarném, tanečním a literárně-dramatickém. Všichni žáci samozřejmě nejsou jen z Uherského Hradiště, ale chodí také do poboček v Kunovicích, Starém Městě, které jsou také čtyřoborové, v Buchlovicích je obor hudební a taneční, v Polešovicích a nově také v Boršicích, Osvětimanech, Tupesích a Velehradu, které vznikly v loňském roce po žádosti starostů mikroregionu Buchlov, učíme jen hudbě. Celková kapacita školy je 1900 žáků, podle mých informací má větší kapacitu v České republice jen ZUŠ Hradec Králové. Ročně máme přibližně 160 absolventů ve všech oborech a přibližně stejný počet žáků přijímáme, jen na nových pobočkách se budou počty pomalu zvyšovat, protože tam zatím nejsou žádní absolventi.

Mohl byste prozradit, o který z oborů je v současnosti největší zájem, a proč tomu tak je?

Zájem je o všechny obory. Rodiče k nám přivádějí své děti, abychom je vzdělávali a vychovávali buď individuálně, nebo v malých kolektivech ke schopnosti vlastního uměleckého projevu, k uvědomění si určitých estetických hodnot, k vědomí, že tyto hodnoty jsou výsledkem jejich cílevědomé práce. V souborech a v kolektivních předmětech se neobejdou bez tvořivé spolupráce a zodpovědnosti za společné dílo. Myslím, že pro jejich osobnostní růst můžeme být pro rodiče dobří partneři. Například v hudebním oboru se zájem o jednotlivé nástroje občas mění, ale největší hudební stálicí je klavír. Motivace rodičů při výběru nástroje pro své dítě může být různá. Hra na klavír je pro dospělého člověka terapií a sebereflexí. Proto chtějí možná svému dítěti poskytnout stejné pocity, aby si i ono mohlo dobíjet energii............

Řekněte, jaký hudební nástroj je podle vašeho mínění podceňován a mohla by jej čekat perspektivní budoucnost, protože má třeba momentálně pořád ještě skrytý potenciál…

Vytratil se v minulosti velký zájem o akordeon. Tento nástroj si možná s sebou nese punc odvátých častuškových dob nebo lidového hospodského nástroje, ovšem poté, co se v poslední době etabloval jako rockový či folkový nástroj, jsem očekával probuzení zájmu nové generace rodičů. Ten potenciál je tu velký. Jeden můj známý na něj odehraje například celý repertoár Beatles a Rolling Stones. Je tu už delší dobu spousta vzorů – Radůza, Koubek, Nohavica, ETC…, tahací harmoniky jsou zatím válcovány keyboardy a zájem naučit se na ně hrát je pořád relativně malý.

Prozraďte, na který hudební nástroj vy osobně hrajete, jak dlouho, co vás k němu přivedlo, případně ke kterému vás přitahuje osobní obdiv a chtěl byste se na něj třeba i naučit hrát?

Jako malé dítě se mě snažili rodiče přihlásit do houslí, dokonce bývalý ředitel naší školy Petr Křivák byl ochoten toto talentované dítě učit , ale mně bývalo při cestě z Hluku do Uherského Hradiště v autobusu tak špatně, že jsem musel několikrát už na první zastávce v Novém Dvoře vystoupit a dalším autobusem odcestovat domů. Ve svých 14 letech jsem jako samouk začal třískat do kytary, dokonce jsme na základce se spolužáky odehráli nějaké třídní večírky. Na pedagogické nástavbě jsem přidal zobcovou flétnu, na vojně jsem hrál country a zpíval v rockové kapele a skládal písničky do literárně dramatických pořadů. V posledních letech většinou své texty pro divadelní představení zhudebňuji tak, že náš kmenový divadelní muzikant improvizuje na nějaké klávesy, já to nahrávám a pak výběr zpracovaný v počítači napasuji na ta slova. Onen hudebník kdysi říkal, že si připadá jak štětec, se kterým někdo maluje obraz. Někdy si představuji, že i já umím hrát na klavír a lehce improvizuji někde na ulici. Kdo ví, třeba se mně to někdy splní, ale budu pro to asi muset něco závažného udělat.

Na prknech Slováckého divadla momentálně působíte ve hře Kniha o hřbitově v roli svérázného strýce Oty. Jde o vaši premiérovou divadelní roli v kamenném divadle, a jak jste se k ní vůbec dostal?

Jednoho dne mně zavolal nový ředitel divadla, že změnili repertoár, zkoušejí dvě hry zároveň a nemají herce, jestli bych nechtěl na prkna Slováckého divadla. Po ochotnických zkušenostech, kdy jsem si musel text v roli faráře vlepit do modlitební knížky, jsem si moc nevěřil, ale výzva to byla tak veliká, že bych si určitě celý život vyčítal, že jsem to nezkusil. Pídil jsem se po tom, jak to vzniklo, a bylo mi řečeno, že scénografka Eva Jiřikovská prohlásila: „Když to učí, měl by to umět". Dva a půl měsíce jsem odbíhal z práce na zkoušky do sousedství na Malou scénu a pak naproti do divadla. Furt to nějak nešlo, až mně David Vacke řekl, abych se už konečně odstřihl od té školy, když stojím na jevišti. Od toho okamžiku mně už přestalo šrotovat v hlavě – co jsem ještě nevyřídil a kdy a kde mám být a tak podobně a jak to má můj organismus ve zvyku, ve stresu těsně před premiérou mně to naskočilo a hraju. Každé představení je zážitek. Občas mně sice v zákulisí někdo řekne „ty kreténe" nebo „můžu ti koupit třeba tisíc kořalek, ale já nechci" atd., ale už jsem si zvykl. Herci si opakují text. Mám před nimi velký respekt. Kvůli té přesnosti práce vyžadující reakce ve zlomku vteřiny, schopnosti pamatovat si texty, charaktery svých postav, orientaci na jevišti v několika představeních současně a schopnosti žít svůj osobní život v neustálé časové tísni vzhledem k tomuto povolání. Když o tom tak uvažuji, v něčem mně to připomíná tu naši pedagogicko-uměleckou práci v ZUŠ.

Od roku 1981 se věnujete dětskému divadlu i na vojně jste působil v amatérském souboru, přibližte nám tedy váš vztah k divadlu a divadelnictví…

Já jsem se divadlu, respektive divadlu poezie věnoval už v sedmdesátých letech. V osmnácti mě uchvátila Nezvalova Manon Lescaut, na vojně jsem inscenoval už vlastní texty. S pásmem o námořnících v Boce Kotorské jsme dokonce postoupili na Wolkrův Prostějov a bylo to uvedeno jako rozhlasová hra jednou v neděli dopoledne. Maminka mně psala na vojnu do Chebu, že to poslúchaly aj tetičky v Hluku a poznaly mě. O letošních prázdninách jsem začal vzpomínat a zahájil jsem převod našich školních představení ze starých VHS na DVD. Nějaké záznamy z celostátních přehlídek jsem našel dokonce na internetu v Databázi českého amatérského divadla. Můj současný dětský meziročníkový soubor se jmenuje Peapaperiputky (finsky Hlava na papírové trubce) a jak název napovídá, má něco společného s loutkami. Letos ještě hrajeme Dartaňana, zkoušet začneme novou hru s pracovním názvem Sedm statečných samurajů. Připravuji na přijímací zkoušky s kolegy zájemce o studium na hereckých školách, mezi naše nejznámější absolventy patří například Kristýna Lukešová, Eva Burešová, Eva Josefíková, Vojta Johaník nebo David Janík. Divadlo je děsně návyková droga. Dá se mu velmi snadno podlehnout.

Máte za sebou první inscenaci obnoveného divadelního spolku Čapek, jaký dojem máte z jeho obnovení po 20 letech, proč jste jeho název vrátil zpět na scénu až po tak dlouhé době a co plánujete dalšího po premiérové hře Ryba ve čtyřech?

Letos u nás v literárně-dramatickém oboru připravujeme jednu třídu, kde budou společně pracovat děti se svými rodiči. Podobným způsobem před několika lety vznikl pod režisérskou taktovkou manželky ochotnický soubor Skivésky. Ten se po čase odmlčel, ale protože některým z jeho bývalých členů divadlo začalo chybět, doplnili jsme soubor a začali znovu zkoušet. Vznikla potřeba nového názvu. Už jsme se jmenovali Divadlo ledabylé coby odraz mé scénografické činnosti, ale jednoho dne jsem se probudil a uvědomil jsem si, že by byla velká škoda nechat zapomenout na velkou dobu hradišťského amatérského divadelnictví, které reprezentoval dlouhá léta soubor Čapek. I obvolal jsem několik jeho bývalých členů a s jejich souhlasem jsme premiéru našeho představení Ryba ve čtyřech už odehráli pod názvem Divadelní soubor Čapek.

Které z dalších druhů umění, kromě těch v tomto rozhovoru zmiňovaných, jsou vám také blízké?

Odjakživa jsem sváděl vnitřní boj mezi tím, čemu se budu víc věnovat. Jestli literatuře, divadlu nebo výtvarnému umění. Zvažoval jsem kdysi i studium malby na střední uměleckoprůmyslové škole, ale vyhrálo to gymnázium. Nakonec jsem se k výtvarnému studiu dostal na pedagogické fakultě, mými pedagogy byli např. malíři Zdena Höhmová nebo Miroslav Štolfa. Mojí základní, ale i zásadní výtvarnou školou byly však hodiny a roky strávené ve společnosti pedagoga a kunsthistorika Igora Zhoře na pravidelných setkáních výtvarného klubu v Uherském Hradišti. On mě seznámil se všemi možnými výtvarnými technikami a světovými umělci (například na pedagogické fakultě se v 80. letech nesměly přednášet dějiny světového, tedy západního umění). Oleje jsem přestal malovat v devadesátých letech, teď většinou „maluju" flexou a akušroubovákem objekty z odpadového materiálu a většinou je usazuji do dřevěných rámů oken, které nahradily plasty.

Máte pocit, že jste některé ze svých uměleckých dispozic zdědil po svých předcích?

Předci byli zemědělci, maminka zpívala s paní Strakovou v Hluku v kostele, otec hrál na tahací harmoniku, takže hudba by v té větvi byla. Mimoto otec hrával v zimních měsících divadlo, zejména rád vzpomínal na svou roli prvního milovníka ve Slovácké princezce Rudolfa Piskáčka. Loni jsem si nechal partou archeologů pana Galušky odebrat genetický materiál, jestli mám nějakého předka Slovana (někteří se doma těší, že zrestituujeme Špitálky) a už skoro rok čekám na výsledek. Kdo ví, třeba tam nějaký bronzový výtvarník bude.

A jak daleko spadlo příslovečné jablko od stromu v případě vašich dětí, potatil se některý z potomků a věnuje se některé z uměleckých činností?

Nejstarší syn sice chodil jeden rok na divadelní fakultu JAMU, hraje na housle a kytaru, ale vyhrála to nakonec romanistika na fildě, teď si vědecky docentuje v Olomouci. Ještěže na obálkách jeho knih mám své objekty. Další tři děti to vzaly při realizaci svých tužeb přes různé obory na SUPŠ (fotka, malba, socha), dvě z nich pokračují dál – scénogarfie JAMU, AVU nebo scenáristika a režie na filmové škole. Už teď mě ta jablka nějak přerůstají přes hlavu. Ještě, že jsem pod Helfštýnem prošel bránou poznání, jinak bych je doma někdy neprodýchal. Ale jinak všichni v určitém období samozřejmě povinně a rádi hráli divadlo.

Stanislav Nemrava se narodil 13. října 1953 v Hluku, bydlí v Uherském Hradišti. Po absolvování gymnázia navštěvoval nástavbovou střední pedagogickou školu, na Pedagogické fakultě studoval češtinu a výtvarnou výchovu , ZUŠ v Uherském Hradišti řídí od roku 1992.

Zdroj: Slovácký deník

Autor: Pavel Bohun

Sídlo a adresa pro doručování:
Mariánské náměstí 125, 686 01 Uherské Hradiště

Kancelář školy:
Tyršovo náměstí 363, 686 01 Uherské Hradiště

tel.: 551 489 555
e-mail: zusuh@zusuh.cz

Kontakt

Základní umělecká škola v Uherském Hradišti má čtyři obory:

hudební

výtvarný

taneční

literárně-dramatický

copyright © 2015 - 2017 Základní umělecká škola Uherské Hradiště

web vyrobil icard.cz