Rozhovor s Ondřejem Jalůvkou

Dopoledne vedl inspirativní masterclass pro naše studenty a večer pak předvedl svůj um na působivém koncertě.

Ještě před jeho vystoupením jsme mu položili několik otázek :

Pamatuješ si na svou první návštěvu naší ZUŠ? Co pro tebe tehdy i dnes tahle škola znamená?

Tak moje první návštěva ZUŠky... nejsem si jistý, do jaké míry si na ni vzpomínám, když jsem chodil ještě jako šestiletý dva roky na klavír. Ale vzpomínám si, jaký byl můj pocit, když jsem se potom sám, z vlastního popudu, zapsal na hodiny kytary po několika letech samouky.

Pro mě ta škola byla svatyně vědomostí, kde jsem se cítil dobře, kam jsem se rád vracel. K nadšeným učitelům, co jsou tady proto, aby něco předávali, spíš než aby brali.

Cítil jsem se dobře – a stejně dobře, jak jsem se cítil jako mladý kytarista, se cítím dnes.

Kdo z učitelů na ZUŠ tě nejvíc ovlivnil a proč?

Já jsem vlastně začínal s kytarou u paní učitelky Černíčkové, která mě potom předala panu učiteli Menšíkovi – a oba byli skvělí.

Pan učitel Menšík dokázal něco, co hodnotím jako až nemožné. Já jsem byl tehdy bigbíťák, hrával jsem muziku, která nebyla stejná jako ta, co se mě snažil naučit. A on se chvíli snažil ze mě udělat toho klasického kytaristu, ale když pochopil, že to se mnou nebude fungovat, tak se zamyslel, udělal krok zpátky a našel řešení – abychom se setkali, aby mi něco předal a zároveň mě neztratil. Začal se mnou hrát ty renesanční a barokní skladby s tím, že já jsem hrál melodie, improvizoval jsem, což mě strašně bavilo – a zároveň jsem se od něj něco naučil.

Takže pan učitel Menšík byl člověk, který měl empatii a zároveň zkušenosti – a možná díky němu jsem tu kytaru neopustil. Naopak mě to katapultovalo dál, abych potom mohl kvést a hledat svůj vlastní hlas.

Jak se člověk dostane od folkloru a rocku až k loutně a spolupráci s předními světovými hudebníky?

Když jsem pak vyletěl z hnízda a studoval jsem v Olomouci hudebku a anglistiku, tak jsem pokračoval ve hře na kytaru, psal jsem muziku, hrál jsem s různými kapelami – ale nemělo to nic společného s loutnou. Vlastně ta loutna ke mně přišla jako nějaké zjevení. Ačkoliv mi tehdy pan učitel pouštěl spoustu nahrávek různých barokních a renesančních kapel, nikdy mi vlastně neukázal tento hudební nástroj.

Bylo to na koncertě Pražského barokního souboru, kdy jsem uviděl loutnistu v kapele. Měl jsem takový moment „heuréka“, kdy jsem zrovna prožíval dva měsíce temna – měl jsem pocit, že jsem strašně vzdálený od kořenů hudby, že nerozumím tomu, co píšu na kytaru, proč to píšu, co to znamená...

A v tom momentu, kdy jsem viděl toho loutnistu v kapele, jsem měl velmi silný pocit, že když půjdu tím směrem, tak najdu ty odpovědi a všechno se mi to spojí. A to se přesně stalo.

No a s tím vlastně souvisí i to, co následovalo. Když jsem věděl, že to je ta cesta, kterou se musím vydat, tak jsem v životě udělal všechno proto, abych tou cestou šel.

Domluvil jsem si Erasmus mezi německou univerzitou v Trossingenu – Hochschule für Musik, kde učil loutnista, ke kterému jsem vzhlížel – a on souhlasil, že mě vezme na studia.

A pak to všechno navazovalo na sebe – další studia, hraní se soubory a cesta do světa.

Co tě na spolupráci s tak různorodými hudebníky nejvíc baví nebo překvapuje?

Každá nová hudební spolupráce, setkání s lidmi, s jejich osobnostmi, s jejich uměním, s jejich životem... Člověka tahle nová setkání proměňují – a on sám proměňuje ty ostatní.

Je to vlastně neustálý proces toho, kdy se znovu vytváříme. A to si pak nesete v sobě – i třeba na těch koncertech – všechny ty lidi, které jste potkali.

​Co bys dnes poradil nebo vzkázal žákům, kteří u nás začínají a možná ještě netuší, kam je hudba zavede?

Věřit si. Věřit tomu hlasu, který někdy ani nevíme, kam nás vede. Poslouchat, co nám říká srdce – a kam nás vede. Vždycky následovat hlas svého srdce.