A právě Vivaldim začíná i náš rozhovor. Povídali jsme si ale také o Josefově dlouholeté práci se žáky, talentu i trpělivosti, vztazích, které během společných let vznikají, i o jeho vlastní pestré umělecké činnosti.
1. Vivaldi 50 se po červnovém koncertu v Redutě vrací znovu na pódium. Jak vlastně vznikla myšlenka nastudovat se svými žáky celé Čtvero ročních dob a proč jste pro společný projekt vybral právě Vivaldiho?
Protože jsem jako kluk Vivaldiho slyšel a hrozně se mi to zalíbilo a možná díky tomu jsem se začal věnovat houslím. Je to strašně krásná hudba. Na svou dobu, kdy vznikla, je neuvěřitelně virtuózní a hrozně pestrá.
Je to něco extra, nádherné melodie, virtuózní prvky. Je to prostě strašně krásný.
Dal jsem to dohromady, nebo jsme se pokusili to dát s těmi žáky dohromady, protože se mi sešlo v poměrně blízkém věkovém rozmezí několik velice talentovaných a šikovných houslistů, kteří jsou schopni tyhle náročné party zvládnout.
A chtěl jsem si udělat radost k padesátiletému jubileu.
2. V komorním souboru se potkávají vaši současní žáci s absolventy, kteří dnes pokračují ve studiu na konzervatořích. Jaké je pro vás jako pedagoga znovu se s nimi potkat, tentokrát už trochu jinak, jako s muzikanty, se kterými společně stojíte na jednom pódiu?
Je hrozně příjemné se s nimi potkat. S radostí si už tykáme. Jsme víc přátelé než v pozici učitel–žák.
Takže jsou to vlastně už moji kamarádi většinou. A ta práce s nimi je úžasná. Hrozně mě to baví. Úplně strašně mě to nabíjí.
Ty zkoušky byly v tomto směru neuvěřitelné. Přijel jsem v noci z hraní a v sobotu ráno v osm nebo v půl osmé jsme se mohli sejít, protože to byly jediné časy, kdy oni mohli. A přesto jsem tam šel padesátiletý, unavený, a na druhé straně jsem z té zkoušky odcházel jako dvacetiletý kluk.
Samozřejmě je problém dát je všechny dohromady, protože jsou všichni hodně vytížení. Bylo a je to velmi, velmi náročné. Termíny jsou neúprosné a někdy máme třeba jedinou společnou zkoušku. Z toho mám trochu nervy, ale budu věřit, že se individuálně připravili.
3. Některé své žáky vedete řadu let, od jejich prvních houslových začátků až třeba právě ke konzervatoři. Co se během tak dlouhé společné cesty mění ve vašem přístupu k nim?
Ten vztah se upevňuje už odmala.
Teď jsem měl třeba chlapečka, o kterém si myslím, že by mohl být velmi talentovaný. A třeba s Terezkou Holáňovou jsem začínal v jejích pěti letech a vlastně jsme pořád spolu a dnes už je z ní patnáctiletá slečna.
Ale je to hrozně bolestné, když odcházejí. Je to stejný pocit, jako když ti dítě odchází na vysokou školu třeba do Prahy. Člověk cítí, že ho už tak často neuvidí... stýská se mi po nich.
Po všech se mi strašně stýská, po mých absolventech. V tom je ta práce krásná, že máš tu šanci s nimi být tolik let. Ale o to silnější to pouto je a potom je to loučení o to těžší.
4. Každý žák ale přichází s jinými předpoklady, možnostmi i ambicemi. Co je pro vás při práci s mladým houslistou nejdůležitější a co byste chtěl předat každému z nich bez ohledu na to, jestli se jednou bude hudbě věnovat profesionálně?
Nejzákladnější je podle mě, a na to přicházím možná až teď právě s tou padesátkou, neodradit toho žáka a nějakým způsobem ho pozitivně motivovat. To je hrozně důležité.
Ony bohužel ty housle... housle jsou náročné. Tím, že se člověk snaží ty děti učit poctivě krok za krokem, tak je to velmi dlouhá a náročná záležitost a už to vlastně moc nekoresponduje se současnou rychlou dobou.
Teď jsem to zrovna říkal jednomu chlapečkovi ve výuce... Ten úplně základní předpoklad, aby se člověk naučil hrát na housle, je podle mě trpělivost. Může být sebevětší talent, ale když trpělivost chybí, tak se to nakonec nedá. Takže je důležité pozitivně motivovat, být laskavý, protože děti potřebují lásku.
To je základní věc.
5. Vy sám přitom nezůstáváte jen v roli pedagoga, ale jste stále aktivním hudebníkem. Jak důležitá je pro vás vlastní umělecká práce a promítá se nějak do toho, jakým jste učitelem?
Já jsem členem několika ansámblů, se kterými pravidelně hraju, ať je to lidová muzika, klasická hudba, nebo třeba i populární hudba. Je to zajímavé a pestré.
A to si myslím, že je důležité i v té pedagogické práci – nezakrnět. Je vlastně fajn, že člověk může vedle toho učení taky hrát, že získá takový nadhled, odstup a neupadne do takového učitelského schematismu.
Takže mě čeká prostě mých klasických xy koncertů, pěkných, zajímavých, s úplně různými typy muziky, což je super, že člověk nehraje jen jeden žánr. To si myslím, že je fajn. Stíhám to sice, jak se dá, ale mám velmi podporujícího pana ředitele a kolegy, čehož si moc vážím.
Když se chce, tak se to dá stíhat. Děti už máme velké a žena je velmi tolerantní, vlastně si už zvykla a ráda si odpočine.
6. Když se tedy podíváme za Vivaldiho 50, co vás čeká v nejbližší době? Je něco, na co se se svými žáky nebo sám za sebe obzvlášť těšíte?
Těch věcí mám rozeběhlých docela hodně. Čeká mě řada pěkných koncertů a velmi zajímavých projektů u nás i v zahraničí a mám radost, že jsou zase úplně různorodé. A se svými žáky se samozřejmě těším na další práci.
S Terezkou Holáňovou nás čekaj dvě mezinárodní soutěže: Mezinárodní houslová soutěž PhDr. Josefa Micky v Praze, a vzhledem k tomu, že Terezce bude šestnáct, tak má poslední možnost se zúčastnit mezinárodní Kocianovy houslové soutěže v Ústí nad Orlicí. A také Terezka
Terezka se zároveň zapojí do Akademie MenART, která propojuje talentované žáky ZUŠ a jejich pedagogy s předními umělci a mentory. V průběhu roku tak bude pracovat pod vedením Jana Fišera, což je koncertní mistr České filharmonie. Na to se velmi těšíme.
Čeká nás samozřejmě zase ZUŠ OPEN, zajímavý projekt naší školy, kde vznikne opera přímo z pera našich pedagogů, takže bych tam měl nějak participovat. Je na co se těšit.
7. Během let vám pod rukama prošla řada mladých houslistů a někteří z nich se rozhodli pokračovat v hudbě dál. Pozná zkušený pedagog už u dítěte, že před sebou má mimořádný talent? A co všechno se musí k talentu přidat, aby se mohl skutečně rozvinout?
Určitě poznám, nebo spíš vycítím už na prvních hodinách, že by tam mohl být nějaký předpoklad. Ale stalo se mi opravdu hodněkrát, což je úplně zvláštní, že jsem si naopak myslel, že z toho asi nic moc nebude, že z toho nebude žádná velká sláva. A za dva roky se to úplně změnilo. Dětský vývoj je dost dynamický. Hlavně kluci se časem strašně změní a hrozně vyspějí. A najednou je to jinak. První dva roky si sice třeba člověk říká: „Tak tohle asi fakt nepůjde dál.“ A ono se to potom nějak vyloupne.
Co z toho vyplývá? Nic nevzdávat, nic nepodceňovat a dávat věcem šanci.
Ale ano, jsou i případy, kdy to třeba ani po čtyřech nebo pěti letech pořád nejde, tak už to bude takové obyčejnější, ale to vůbec nevadí. Ta hudebka, pro mě to gro je o něčem úplně jiném než mít soutěžní, koncertní žáky.
Mě hrozně těší, že i žáci, kteří vlastně nebyli úplně úžasní houslisté, jsou třeba už deset let nebo pět let ze ZUŠky a pořád mají své kapely, pořád fungují dál, baví se tím a těší je to. Setkávají se, sjíždějí se z vysokých škol a o víkendech někde hrají a mají to jako součást společenského života.
To je to, co je vlastně nejdůležitější na té hudebce. To, že máme pár výjimečných, to je krásný, ale toto si myslím, že je nejzásadnější.
A jak zní Vivaldi 50 naživo?
Přijďte si poslechnout výsledky společné píle už tuto neděli do Zahrady umění a hudby!
