Příběhy našich pedagogů: Michaela Matějová Mikulová

1) Jaká byla Vaše vlastní cesta k divadlu a kdy jste zjistila, že je to svět, ve kterém chcete zůstat?

Divadlo ke mně přicházelo tak nějak samovolně. Pocházím z pedagogické rodiny, kde se mí prarodiče i táta aktivně věnovali ochotnickému divadlu, takže nějaké předurčení tam bylo.

Zprvu mě rodiče přihlásili na hudební obor, já jsem si přesto cestu k divadlu našla sama (skrz odehrávání různých scének na skautských táborech, předplatných do divadla, vyhledávání divadelních a kulturních akcí).

Ambice věnovat se divadlu naplno jsem získala díky specializaci dramatické výchovy na střední pedagogické škole, kterou jsem si zvolila jako maturitní předmět. Tady se moje obzory rozšířily – začala jsem aktivně navštěvovat celorepublikové divadelní scény, jezdili jsme s dramaťákem na různé workshopy, soustředění a semináře.

Poté jsem objevila dramatickou výchovu jako vysokoškolské studium na divadelní fakultě JAMU, která se stala mojí alma mater. Ve čtvrtém ročníku jsem v rámci Erasmu studovala vysokou divadelní školu v Helsinkách - obor divadelní pedagogika. Tenhle můstek mě odrazil za hranice České republiky, navštívila jsem spoustu mezinárodních divadelních přehlídek jako divák, ale také v roli herečky.

Poznala jsem nové přátele z různých divadelních institucí po celé Evropě. S neapolskou partou studentů divadelní školy jsme nazkoušeli inscenaci vycházející z tradiční Commedie dell´arte, a poté jsme s ní kočovali po Itálii a po České republice.

Když jsem odložila toulavé boty, nastoupila jsem ještě během studií jako zvukařka a lektorka v divadle Polárka. Po škole pak jako pedagog LDO do ZUŠ v Třebíči, později do ZUŠ v Jihlavě, zároveň jsem spolupracovala s Horáckým divadlem jako divadelní lektorka. A tehdy (když jsem byla pohlcena divadlem ze všech stran) jsem si uvědomila, že tohle je svět, ve kterém chci zůstat.

Završil to sňatek s hercem, čímž se divadlo stalo nejen prací, ale také domácí záležitostí. Ostatně je vtipné, že jako učitelka jsem první, která doma manžela zkouší z textů.

2) Kdy se k vlastní divadelní zkušenosti přidala také chuť pracovat s dětmi a předávat jim své znalosti dál?

Někdy kolem pátého roku života jsem prohlásila, že chci být paní učitelka, a to už mi zůstalo. Ta chuť tam byla vždycky. Ale až skutečná práce s dětmi mě přesvědčila, že zaměstnání jako takové může být velmi inspirující. Své znalosti předávám ráda, ale stejně tak i čerpám. Pořád se učím, stejně jako děti.

3) S naší ZUŠkou už máte jednu velkou zkušenost za sebou. Připravovala jste koncepci a dramaturgii představení Záhada ztraceného klíče k Zahradě umění a hudby, se kterým jsme třikrát vyprodali kino. Jak takový projekt vzniká a co pro Vás bylo nejpodstatnější?

V první části projektu bylo nejpodstatnější najít vhodné téma tak, aby zaujalo i ty nejmladší diváky v hledišti. Nespornou výhodou byla inspirace doma. Zaměřila jsem se na literaturu, kterou má rád můj osmiletý syn, a doufala, že by mohla bavit i jeho vrstevníky.

V druhé části byla důležitá komunikace se všemi obory školy, což pro mě, jako pro člověka zvenčí, byla velká neznámá. Důležité bylo tento velký kolos sjednotit, dát dostatečný prostor všem oborům a zároveň najít klíč k celému konceptu, tedy vymyslet příběh, který to zaštítí. Inspirující pro mě byla práce s kolegy. Způsob, jakým pedagogové na základních uměleckých školách umí spolupracovat, je super. Umění umí spojovat. Už jsem si to ověřila na třetí ZUŠce.

4) Literárně-dramatický obor není jen o tom naučit se text a vystoupit na jevišti. Co všechno se podle Vás může dítě prostřednictvím divadla naučit?

Hlavní gró dramaťáku je společná kolektivní tvorba divadelní inscenace. Akceptování všech divadelních složek, které existují – nejen herectví, ale také režie, dramaturgie, jevištní technologie, produkce, scénografie. V případě, že taková inscenace vzniká, je velmi důležitá debata a diskuse.

A právě tohle jsou pro děti neskutečně důležité věci, které se můžou naučit: poslouchat názor někoho jiného – nejen vnímat, když někdo jiný mluví, ale také naslouchat, respektovat, tolerovat, umět argumentovat.

Zároveň se učíme pracovat s hlasem, s řečí celého těla, správně číst a prezentovat texty… Protože chtě nechtě každého z nás v životě čeká takový ten moment, který má divadelní aspekty: a to něco prezentovat nebo před někým veřejně mluvit, něco si obhájit atd. To jsou nesporné výhody, proč divadelní výchovu absolvovat.

Záměrně jsem uvedla divadelní, protože v základu nejde o drama, ale o divadlo jako o celek, které není samo. Součástí je také audiovizuální a filmová tvorba, tvůrčí psaní, hlasová a pohybová průprava. Divadlo nabízí mnohem větší škálu uměleckých složek.

Ráda se přikláním k myšlence, že je pro všechny, a to i pro „stydlíny“. Přijmout hereckou roli a nechat sám sebe v zákulisí je dobrá zkušenost i pro introverty. A kdyby přesto děti nechtěly hrát, mohou svůj talent objevit i jinde než na jevišti. Celý proces na inscenaci obnáší tolik práce – od psaní scénáře přes režijní, dramaturgickou, scénografickou složku až ponasvícení scény. Každý si může najít svou cestu, jak se s divadlem sblížit. Zahrát si hlavní roli nebo ušít kostým, nasvítit scénu nebo napsat scénář. Všechno je v dramaťáku možné.