Když se vás lidé pořád dokola ptají na to, co jste zažil, tak si člověk najednou uvědomí, že už je to vlastně krok k ohlížení. Ne že by chtěl bilancovat, ale ten život už má nějaký tvar a člověk ho začne vidět z odstupu.
Když jsem se probírala všemi materiály, které jste mi poskytl, fascinovalo mě, kolik jste toho zažil a dokázal. A přitom působíte velmi skromně.
To mi říkají často. Já se neumím prodávat. Když se mě někdo zeptá, rád odpovím, rád povím, co jsem dělal. Ale přijít někam a vytrubovat, kde jsem byl a co jsem dostal, to mi nikdy nebylo vlastní.
To máme z domova. Rodiče nás vychovávali v tom, že sebechvála smrdí. Táta vždycky říkal, že co je dobré, pochválí se samo. A u nás doma to tak fungovalo ve všem.
Rodiče spolu žili přes padesát let, ale nepamatuju si, že by se před námi objímali nebo si dávali pusu. Ne že by tam nebyla láska. Byla. Ale byla tichá, zdrženlivá. Dneska rodiče děti objímají, všechno s nimi řeší. U nás to tak nebylo.
Táta chodil brzy do práce do JZD, maminka byla po těžké operaci páteře, pořád nemocnice a lázně. My tři děti jsme se musely hodně brzo naučit fungovat samy. Nikdo se nás neptal, co máme za úkoly nebo co probíráme ve škole. Prostě jsme věděli, že to musíme zvládnout
Takže vás to formovalo k samostatnosti.
Určitě. V patnácti jsem odešel na internát a tím to vlastně skončilo. Domů jsem jezdil na víkendy, někdy jednou za měsíc. Všechno bylo na mně – jídlo, peníze, zodpovědnost.
A to vás naučí jednu zásadní věc: nečekat, až vám někdo řekne, co máte dělat. Prostě to uděláte. A tohle nastavení mi zůstalo celý život. V hudbě, v práci, v rozhodování.
Ve vašem vyprávění má hodně silnou roli tatínek.
Ano. Hrál obrovskou roli. Vyrůstal jsem ve Vlčnově a hrál jsem v kapele JZD. Tenkrát musela mít každá kapela zřizovatele. Když jsem šel na konzervatoř, chtěl jsem do dechovky dostat i taneční muziku, modernější věci. Lidi tleskali, líbilo se jim to. Ale táta nikdy nepřišel a neřekl:
„Bylo to dobré.“
Když něco nefungovalo, přišel, pomohl a řekl: „Bylo to dobré, ale…“ A v tom „ale“ bylo všechno. Člověk hned věděl, že se musí vrátit o krok zpět a zkoušet znovu.
To samé bylo s aranžováním a psaním muziky. Kolikrát jsem toho chtěl nechat, když to nešlo. A zase byl u toho táta a říkal: “Musíš vydržet. Nikdo učený z nebe nespadl. Nikdo se nic nenaučí za den. To je práce. Musíš mít cíl. Musíš chtít.”
Byl tedy tatínek tím hlavním důvodem, proč jste si vybral cestu k muzice?
Určitě byl vždycky na správném místě v době, kdy se to lámalo. Protože muzika není jen tak. To je každodenní práce. To je sobota, neděle cvičit. Nemůžete si říct, že dneska je volno, tak nebudu cvičit. To prostě nejde.
Chtěl jsem pokračovat ve studiu na JAMU v Brně. To se ale nepodařilo. Brali jen dvě trumpety a já, který jsem prošel prvním i druhým kolem, jsem se na seznamu přijatých uchazečů najednou neobjevil.
Byla to obrovská naštvanost. Několik dní jsem trumpetu ani nechtěl vidět. Ale pak jsem udělal konkurz do AUS VN – a to do tanečního jazzového orchestru. Což byla muzika, kterou jsem do té doby nikdy nehrál. A byla to obrovská škola života.
Natočil jsem kolem sto padesáti snímků, v Plzni, Praze, Českých Budějovicích s nejrůznějšími kapelami. Dělali jsme i přímé přenosy v televizi. To se hraje úplně jinak, než jsme doposavad hrál. Tam jsou jiné značky, jiné frázování, jiný styl, úplně jinak se ten tón tvoří. Díky tomu jsem si zamiloval swing a big bandy. Dodnes je mám rád.
Pak se zřizoval orchestr Československé televize, sháněli trumpetovou sekci. Můj jmenovec doktor Štěpán Koníček, dirigent ve FiSyO, mě pozval na konkurz. Ale zrovna jsme byli s orchestrem na výjezdu, takže jsem se ho nemohl zúčastnit. Nabídek bylo víc, pořád se něco objevovalo, měl jsem i nabídku hrát na zaoceánské lodi.
Člověk pak přijde na křižovatku a musí se rozhodnout. Nikdy neví, co by bylo, kdyby šel jinudy. Prostě si zvolí jednu cestu.
V září 1975 jsem nastoupil tady na LŠU, střídal jsem mého bývalého pana učitele Rudolfa Burďáka. Letos je tomu padesát let.
A vy jste na naší ZUŠce začínal jako úplně malý, že?
Ano, začínal jsem už jako dítě. V osmi letech jsem byl přihlášen do Lidové školy umění, nejdřív v Uherském Brodě, ale brzy jsem přešel do Uherského Hradiště, kde mě učil Rudolf Burďák. Tam začalo moje systematické studium hry na trubku, hudební nauky a později i hraní ve školním orchestru.
Když se k tomu ještě vrátíme – jak pak vaše cesta na ZUŠce pokračovala?
Na ZUŠce se to pak vyvíjelo docela rychle a někdy i nečekaně. Z hodiny na hodinu mi vedoucí odboru školství “převelel” do Uherského Ostrohu a já jsem se na šest let ocitl v roli ředitele LŠU. Po návratu následovaly další přesuny – období zástupcování, ředitelské vzdělávání, znovu návraty zpátky k výuce hry na žesťové nástroje. A právě v téhle době se pak objevila i nabídka z Rakouska.
Nejdřív hraní, potom dirigování. Od lesních rohů, tub, saxofonů, fléten, klarinetů, trombonů… prostě celý komplex. A to byla zase úplně jiná práce. Já byl zvyklý mít v kapele čtrnáct muzikantů, to byl základ, a najednou padesát lidí. A já uměl jen částečně německy.
Zajímavé je, že kapely v západní Evropě mají ve svých archivech klidně padesát procent skladeb od našich autorů. Česká dechovka dala Evropě vlastně celý základ toho žánru. Oni nemají své autory. Nemá je Holandsko, Švýcarsko, Belgie, ani Německo. To je rarita české země.
Když si člověk poslechne koncerty nebo soutěže, hrají tam minimálně třetinu, často čtyřicet až padesát procent našich skladeb. Každou druhou písničku českou. Ale oni k tomu mají ještě něco jiného – různé směsky, Beatles, ABBA, modernější věci, aby přilákali mladé. A zároveň mají náročné, osmiminutové, desetiminutové skladby, kde se střídají tempa, charakter, nálady. Něco, co u nás v tradiční dechovce vlastně není.
A já jsem se to doma musel učit z partitury. Jak to dirigovat, jak to ukázat. Pořád změny tempa, nástupy, uzavírání, otevření. Zase jsme u cvičení. Tentokrát ne na trumpetu, ale rukama.
Takže vlastně celý život stavíte na tom, že se člověk musí učit pořád dál.
Ano. A to se týká i workshopů, které dělám. Záleží na velikosti kapely. Největší byla ve Švýcarsku – devadesát hudebníků. Tři dirigenti. Jeden Němec, jeden Švýcar a já z České republiky.
Bylo tam všechno: fagoty, hoboje, horny v různých laděních, tuby, kontrabas, smyčce, flétny, klarinety… a teď to všechno spustí. Obrovský zvuk. Ale v tom obrovském zvuku najít jeden špatný tón, zjistit, odkud jde, z jakého nástroje, v jakém ladění – to je strašně těžké.
Musíte znát rozsahy nástrojů, jejich ladění. A tohle mě naučila dechovka. Tohle člověk vstřebává celý život. Posloucháte to, hrajete různé nástroje, učíte se.
Jak vnímáte vývoj dechovky? Jak jste ji zažil vy a jak se vyvíjí dnes? Jaký k ní mají vztah mladí?
Začnu tím, že nás na konzervatoři učili jednu zásadní věc: muzika se dělí jen na dobrou a špatnou. Nic mezi tím není. Všechna ta hesla o „primitivní dechovce“ může říkat jen hlupák.
Já taky nemám rád některé styly moderní hudby. Ale mám volbu. Můžu to vypnout. Přepnout. Ne systematicky likvidovat.
Dechovka tady byla už v devatenáctém století. Nebyla to tehdy klasická dechovka, byly to housle, kontrabas, dvě trumpety, klarinet, buben a tak dále. Už za první světové války měly pluky dechové orchestry. A když jsem jezdil na první koncerty do zahraničí, víte, o co měli zájem? O tři druhy muziky. O naše operní zpěváky. O Karla Gotta. A o symfonické orchestry a dechovku.
Ostatní hudby měli dost. Ale tohle se chtěli naučit od nás.
Oni ty noty zahrají. Technicky. Ale chybí jim to srdce. To, co máme my. Ty zážitky, vzpomínky a vliv našeho okolí a prostředí. Když se skladba jmenuje Ráníčko, v Německu netuší, co to znamená.
Když jsem byl v Belgii a řekl jsem: zahrajte mi to, co podle vás umíte nejlíp z našeho repertoáru, vytáhli právě tuto skladbu a začali to mlátit. Bez klidu, bez nálady. Nemělo to s ráníčkem nic společného. A tak jsem jim to musel vysvětlit: náladu, probouzení přírody, slunce, ptáci. A že se to musí hrát v klidu.
Po hodině zkoušení je to najednou jiná skladba.
Jak byste popsal vývoj a současnou pozici dechové hudby v našem kulturním prostředí?
Dechová hudba je dneska u nás na indexu. Ať si říká kdo chce, co chce. Zmizely příležitosti, kde by hrála. Dřív bylo ve Vlčnově dvanáct plesů. Každá organizace měla ples: JZD, včelaři, myslivci, sportovci. JZD se zrušila, plesy skončily, přišly levné klávesy. Jeden člověk, pár tlačítek a seznam skladeb.
MDŽ, Dožínky, výročí, festivaly, hody, vinobraní, Vánoční koncerty. My měli klidně sto třicet vystoupení ročně. Zažil jsem, že bylo v našem okrese evidovaných padesát sedm dechovek. Dneska jich je jen patnáct.
Nemyslíte, že je to i tím, že se u nás víc prosadila cimbálovka?
Ano. Má to své důvody. Cimbálka je malá, vejde se do sklepa, do foyer. Dechovka potřebuje zázemí, ozvučení.
A obce? Starostové? Mají v tom obrovský podíl viny. Stačí se podívat do Rakouska. Každá kapela tam má dům. Zázemí a archiv. Děti tam chodí, i když nechodí do hudebky. Hrají, zkouší, poslouchají.
Kde vidíte budoucnost dechovky?
Já si myslím, že jako všechno, i tohle má nějakou křivku. Že se to jednou odrazí ode dna. Ale když jsem asi před čtyřmi lety v Německu předával titul mistra Evropy, tak jsem měl slzy v očích. Protože to všechno, ty noty, co oni hrají, je od našich autorů. A u nich to má obrovský boom. A tady se to všechno zavírá.
Dřív to bylo tak, že každá obec měla svou kapelu. Dneska se špičkové kapely skládají z hráčů v okruhu padesáti, sto kilometrů. Vybírají se ti nejlepší. To dřív nebylo.
Jako druhý obrovský problém vidím v tom, jaký obraz hudby dnes děti a veřejnost kolem sebe běžně vidí a slyší. Zažil jsem, když se k nám do školy přišli podívat děti z přípravné hudební nauky a ptají se: „A co je to za nástroj?“ – myslí trumpetu – tak to je průšvih. Oni ten nástroj nikdy neviděli. Nevědí, jak se drží, jak se na ni hraje, jaký z ní jde tón. Všichni si umí představit klavír, kytaru. Ale trumpetu? Kromě symfonických orchestrů, velkých tanečních orchestrů a dechovky nikde není.
A když se podíváte na Vánoční trhy – slyšíte kytary, klávesy, zpěv, cimbálku. To je představa hudby, kterou lidé mají. A podle toho se děti rozhodují na co budou hrát.
A když jsem v roce 2012 zakládal dechový orchestr, bylo mi jasné, co chci dělat. Seznamovat. Oživovat. Budovat něco jako dechový orchestr města Uherské Hradiště.
Říkali mi: když budeš hrát dechovku, rodiče ti děti do orchestru posílat nebudou.
A jakou mají rodiče představu, že budou jejich děti v dechovém orchestru hrát?
Nad tím už se nikdo nezamyslel. To jsou předsudky. Negativní konotace, které se táhnou už z minulého století. A pak se divíme, že to mizí.
Já si myslím, že Česká televize by měla být otevřená všem druhům muziky. Nic by se nestalo. Dřív byly komponované pořady – dechovka dvě písničky, cimbálka dvě, rocková kapela dvě. Každý si tam našel svoje. A nikomu to nevadilo. Dnes? Kromě TV Šlágr dechovku na žádném programu v televizi neuvidíte.
Když mluvíte o předsudcích, o tom, jak se vztah k dechovce postupně vytrácí a jakou roli v tom sehrávají i média, napadá mě otázka: co to všechno znamenalo pro vás osobně? Co vás v tomhle prostředí udrželo u dechovky celý život a proč jste se k ní i přes všechny možnosti jinde znovu a znovu vracel?
Dechovka je moje celoživotní láska. Narodil jsem se tady, na Moravě, na Slovácku, ve Vlčnově. Tam je silná tradice, kroje, jízda králů. A nic mě v Praze neudrželo. Vrátil jsem se. A přidal jsem si práci. Stavěl jsem kapely, psal noty, zkoušel čtyřikrát týdně. Mezitím jsem stavěl rodinný dům, řediteloval, jezdil mezi Uherským Hradištěm, Uherským Ostrohem a Vlčnovem.
A možná proto si ani neuvědomuju ta ocenění. Pamětní medaili, osobnost kraje, svaz hudebníků… Prostě na to není čas. Zítra je zkouška, pozítří koncert.
Zní to, jako byste se vlastně nikdy nezastavil. Jak dnes žijete s hudbou v každodenním rytmu a co vás u ní pořád drží?
Já si neumím představit, že bych byl v důchodu, seděl v paneláku a koukal z okna. To bych se zbláznil. Já potřebuju pořád něco dělat. Dopoledne na domečku, pak na ZUŠce, večer na zkoušce. Pak koncerty, soutěže, mezinárodní kola.
Mám žačku, která se dostala do orchestru na Benefiční koncert Nadačního fondu Magdaleny Kožené v rámci ZUŠ Opena budeme jezdit soboty, neděle do Prahy na zkoušky s orchestrem. To je obrovská radost. Přepisujeme noty, ladění, máme často i konzultace na konzervatoři v Kroměříži.
Co je tedy pro vás nejdůležitější, co chcete svým žákům předat?
Aby hraní brali vážně. Aby nad tím přemýšleli. Já si pořád pamatuju nápis nad zrcadlem u pana Burďáka: Sebekázeň, důslednost a vytrvalost vedou k umění.
Tři jednoduchá slova. Když je naplníte, budete úspěšní ve všem. Muzika je jen dobrá a špatná. Nic mezi tím. Ať se snaží poznat co nejvíc stylů. Každý něco přinese.
A nestyďte se za dechovku. Hrajte všechno. Přistupujte k muzice zodpovědně. A jeden den bez cvičení znamená dva dny dohánění.
