Co tě vedlo k tomu, že sis jako téma závěrečné práce ve škole vybrala právě sborový zpěv?
Uvažovala jsem nad čtyřmi tématy – lezením, kytarou, baletem a sborem. Lezení jsem dělala pět let, takže by to bylo jednoduché, ale už se mu nevěnuji. Kytara je sice pro mě důležitá, ale takto do hloubky jsem o ní nepřemýšlela, a balet jsem zavrhla, protože ho rozpracovávalo hodně spolužáků. Nakonec jsem si řekla, že sbor bude nejzajímavější, i kvůli praktické části, nad kterou jsem přemýšlela dlouho dopředu. Představovala jsem si, že by bylo skvělé mít na pódiu víc lidí z mého sboru, společně bychom zazpívali a vytvořili bychom něco monumentálního.
Jak ta praktická část vypadala?
Nakonec jsme zpívali v šesti, takový malý „sboreček“. Pan učitel Hurtík nás doprovázel na klavír a paní učitelka Zámečníková, vedoucí Uherskohradišťského dětského sboru, se také zúčastnila, aby mě podpořila. Bylo to krásné, moc mě potěšilo, že mě pedagogové a spolužáci tak podpořili.
Co jsi během psaní zjistila o sborovém zpěvu, co jsi dřív nevěděla?
Upřímně, spíš jsem shrnula to, co už znám z praxe. Nešla jsem do velké teorie, ale psala jsem z vlastní zkušenosti. Jen některé věci, třeba rozdělení hlasů, jsem si musela dohledat, abych je popsala správně.
Tak trošku tu otázku převrátím – je něco, co je pro tebe ve sboru zajímavé, překvapivé? Nějaká úsměvná drobnost nebo zajímavost ze sboru, o které jen tak někdo neví?
Asi nejvíc ty chvíle před vystoupením. Na vystoupeních máme stejnokroj a chceme vypadat jednotně, tak si navzájem zaplétáme vlasy. Umím francouzské nebo boxer copánky, takže to často připadá na mě. Někdy to nestíháme, takže ještě během zkoušky zpíváme a zároveň pletu účesy ostatním. Je to docela úsměvná situace, ale zároveň stresující.
Jak bys popsala, co pro tebe znamená být součástí sboru?
Za mě je to úžasné. Hned na začátku jsem si tam našla kamarády a zjistila, že sbor je víc než jen “kroužek”, je to hlavně skvělý kolektiv. Důležitou součástí jsou i naše soustředění před velkým koncertem. Strávíme tři dny na chatě, kde hodně zkoušíme, ale také hrajeme hry, poznáváme se a trávíme spolu čas. To nás sbližuje nejvíc a právě tam vznikají přátelství, která vydrží.
Ve své závěrečné práci jsi psala, že jsi ze začátku měla obavy zpívat ve sboru, je to tak?
Ano, protože jsem nechodila do přípravného sboru jako ostatní a rovnou jsem byla „hozena do vody“. Neuměla jsem pořádně používat hlas, nebyla jsem si jistá, jak zpívat. Bylo to stresující a slyšela jsem, že mi to nejde, ale nikdo mi to nevyčítal. Postupně jsem se zlepšovala a druhý rok už jsem tam šla s tím, že chci zpívat a že zpívám ráda, a také jsem si uvědomila, že mi to opravdu jde. To mi dodalo jistotu.
Pomáhají nováčkům starší spolužáci nebo učitelé?
Ano. Zkušenější zpěváci si většinou posadí nováčky vedle sebe, zpívají na ně hlasitěji nebo jim ukazují, kde v notách právě jsme. Tím pádem se noví členové rychleji chytí a navíc se kolektiv krásně spojuje. Paní učitelka Zámečníková je také velká opora. Když nám něco nejde, tak nám nabízí, že můžeme se sejít bokem a procvičit to. Sama jsem toho několikrát využila a moc mi to pomohlo.
Prošla jsi víc oborů – kytaru, zpěv, balet, fotografii. Jak bys popsala tuto svou cestu? Vyzkoušela jsem toho opravdu hodně. Chodila jsem na tanec už od školky, potom jsem na chvíli zkusila i lezení, později fotografii. Každý obor mi něco dal, ale zároveň jsem postupně zjišťovala, kde se cítím víc sama sebou a kde míň. Ve sboru je pro mě největší motivací kolektiv. Díky němu se tam vracím nejraději, je to prostředí, kde se cítím dobře a kde se vytvářejí silná přátelství. Kytara je pro mě osobní i rodinná záležitost, hrála na ni maminka i děda, takže jsem na ní vlastně vyrostla. Baví mě, že na kytaru můžu zazářit sama za sebe, ale zároveň mám moc krásný a přátelský vztah s paní učitelkou. Hodiny nejsou jen o hraní, často si i popovídáme, což mi dává pocit blízkosti a podpory. Nedávno jsem si vyzkoušela i hraní v kytarovém souboru a to bylo také zajímavé, zažít, jak se jednotlivé kytary propojí a vznikne úplně jiný, společný zvuk. Balet byl pro mě dlouho spíš o pohybu, ale zároveň jsem řešila kolektiv, někdy jsem se necítila mezi ostatními dobře, a proto jsem na čas odešla. Když jsem se pak vrátila, měla jsem možnost přestoupit do jiné skupiny, kde už mi bylo líp.
Fotka mě bavila, ale postupně jsem zjistila, že to není úplně pro mě. Bavilo mě to, ale asi nejsem ten typ, který by pořád vymýšlel nové nápady a byl kreativní v tom smyslu, že tvoří od začátku. Spíš mě naplňuje, když můžu něco procítit a vyjádřit – třeba zpěvem, hrou na kytaru nebo tancem.
Jakou roli v tom hráli tvoji rodiče?
Moji rodiče mě vždycky podporovali. Nikdy mě do ničeho nenutili. Když jsem chtěla s nějakým kroužkem skončit, spíš se jen zeptali, jestli to opravdu myslím vážně a jestli toho nebudu litovat, ale rozhodnutí nechali na mně. Stejně tak mě vždycky podpořili, když jsem chtěla začít něco nového. Myslím, že kdyby mě do něčeho nutili, tak bych to brala jinak a možná bych ani neměla k těm věcem tak pozitivní vztah. Díky nim mám pocit, že všechno, co dělám, dělám opravdu sama za sebe a to je pro mě strašně důležité.
Kdybys mohla něco poradit malé Pavlínce, která nastupovala na ZUŠ, co bys jí řekla? Já vlastně ani nevím, jestli bych něco měnila. Řekla bych jí: “Užij si to. To je jediná věc, na které opravdu záleží. Užij čas s učiteli, s kamarády, užij si i vystoupení a ten adrenalin na pódiu. To je podle mě to nejdůležitější.”
V čem se cítíš nejvíc sama sebou? Je něco, co tě chytlo tak, že bys v tom chtěla pokračovat i dál?
Myslím, že v každém oboru si najdu něco svého. Každý mi dává nějakou část, ve které se můžu projevit. Kytara je ale pro mě asi nejbližší. Vyrůstala jsem s ní – hrál na ni děda i maminka, takže jsem k ní měla vztah od začátku. Chtěla jsem hrát sama za sebe, ne proto, abych někomu dělala radost nebo aby na mě byli pyšní. A i kdybych někdy přestala chodit do ZUŠ, vím, že bych si kytaru nenechala vzít. Vždycky si ráda projdu skladbu, kterou jsem hrála, nebo si najdu novou a díky zkušenostem se ji naučím. Dokonce jsem přemýšlela, že kdyby mě nechytla zdravotnická škola, na kterou teď nastupuji, tak bych třeba zkusila konzervatoř. Neříkám, že je to můj velký sen, ale určitě bych se tomu nebránila. Zpěv mě bude provázet vždycky. Zpívat může každý a přináší to radost, kterou mám ráda a která mě nikdy neopustí.
Máš nějaký umělecký sen?
Není to úplně sen, spíš možnost. Jak jsem zmiňovala kytarovou konzervatoř – pro mě je to skoro až neskutečná představa, taková surreální realita. Bylo by zajímavé to prožít. Bylo by to prostě hezké. Chci, aby mě to, co dělám, pořád bavilo, aby mi to stále přinášelo radost. To je mým snem, aby se to nezměnilo.