Pamatuješ si na svůj první den na ZUŠce? Jaký byl?
Nepamatuji si ho přesně, bylo to hodně dávno. Začínal jsem na housle u pana učitele Pavla Štulíra. V tu dobu jsem ale zrovna začínal poslouchat spíš rockovou muziku a housle už mě pak moc nebraly. Pak jsem si vyzkoušel elektrickou kytaru a chtěl jsem na ni hrát.
Proč právě kytara? Co tě na ní od začátku nejvíc přitahovalo? Její zvuk, možnost doprovodu, sólové hraní, nebo něco jiného?
Moc mě přitahoval zkreslený zvuk elektrické kytary. Když jsem si ji jednou vyzkoušel u známého, potřeboval jsem na ni hrát.
Jak bys popsal své hodiny u pana učitele Martina Deyla? V čem tě nejvíc posunul?
Hodiny měly vždy pohodovou atmosféru. Jsem vděčný, že mi nechal osobní prostor na to, abych se mohl sám rozvíjet a hrát, co jsem chtěl.
Byl nějaký koncert, soutěž nebo zážitek, kdy ses rozhodl, že se chceš hudbě věnovat naplno a že už pro tebe nebude jen volnočasovou aktivitou?
Asi to nebyl žádný konkrétní zážitek, spíš to přišlo časem samo.
Měl jsi hudební vzor nebo někoho, kdo tě výrazně inspiroval?
Měl jsem jich hodně, ale Alexi Laiho mě inspiroval k tomu, abych opravdu začal na kytaru hodně cvičit. Moc se mi líbí jeho „výbušný“ a energický styl, který kombinuje melodie podobné těm v klasické hudbě a klasické metalové shred hraní. Hodně se mi zamlouval i jako osobnost.
Kdy přišlo rozhodnutí zkusit přijímačky na Konzervatoř Jaroslava Ježka a proč právě tam?
Chtěl jsem je dělat už po základní škole. Je to jediná škola v Česku, která se zaměřuje na rockovou elektrickou kytaru.
Jak probíhala tvoje příprava na talentové zkoušky? Z čeho jsi měl největší respekt?
Největší respekt jsem měl ze čtení not a z teorie, s tou mi pomáhala paní Uhrová. Hlavně jsem ale cvičil hraní.
Jak probíhaly přijímací zkoušky na Konzervatoř Jaroslava Ježka? Co bylo jejich součástí a jak ses na ně připravoval?
Probíhaly hodně v pohodě. Řekl bych, že jsem ten den byl zrovna v dobrém rozpoložení, takže mi všechno šlo celkem lehce.
Byl tam písemný test z teorie, poté ústní část teorie a nakonec hraní. Skladby jsem si vybíral sám – bylo to Bloodmeat od Protest The Hero a Freedom od Jimiho Hendrixe. U přijímaček jsem také improvizoval na backing tracky a hrál z listu, takže jim šlo asi o víc věcí než jen o samotnou techniku.
Připravoval jsem se ani ne půl roku a cítil jsem se připravený. Zkušenosti ze ZUŠky mi moc pomohly.
S jakými očekáváními jsi na konzervatoř nastupoval a jaká byla realita prvních dnů?
Realita má očekávání celkem naplnila. Postupem času jsem ale zjistil, že nejsem až tak moc „komunitní“ člověk, takže se občas cítím trochu nepatřičně. To je ale spíš můj problém než problém té školy.
Začátek studia ovlivnilo i zranění ruky. Pokud je ti příjemné o tom mluvit, jak se s tím vyrovnáváš?
Už nějakou dobu nehraju a zatím se mi to moc nezlepšuje. Musím říct, že kvůli tomu mám trochu prázdné místo v životě, ale snažím se ho nějak zaplnit.
Změnilo ti tohle období nějak vztah k hudbě nebo k samotnému hraní?
Celkem ano. Neposlouchám už tolik hudbu založenou hlavně na kytarách, protože jsem se od ní momentálně tak nějak mentálně vzdálil. Často hledám novou muziku, teď nejvíc poslouchám spíš pohodovější věci, jako dělá třeba Thundercat nebo Mac Miller. Nejde ani o to, že bych neposlouchal skladby s kytarou, spíš už tolik neposlouchám čistě kytarové skladby.
Jaké to je vrátit se na Rockovou ZUŠku už ne jako vystupující žák, ale jako host na pódiu?
Bylo to moc fajn. Jsem rád, že jsem si s Noise zahrál jako za starých časů. Letošní Rocková ZUŠka mi přišla velice povedená.
