Tereza Holáňová: O houslích nalezených na půdě

 Získala 3. místo na Kociánově houslové soutěži, 2. místo na Mezinárodní houslové soutěži PhDr. Josefa Micky a společně s Triem Confluens 1. místo a titul absolutního vítěze v okresním i krajském kole a následně 1. místo v ústředním kole soutěže ZUŠ v komorní hře. Nahrávala pro Radio Proglas, vystoupila na festivalu Smetanova Litomyšl, několikrát také na benefiční akci Kouzlo umění pro Záchrannou stanici volně žijících živočichů v Buchlovicích nebo při jedinečném koncertu Vivaldi 50 v Redutě.

Máme radost, že naši školu Terezka svou hrou tak krásně reprezentuje. O to zajímavější je, že její úplně první setkání s houslemi, bez kterých si ji dnes už skoro ani neumíme představit, nebylo vůbec plánované.

V rozhovoru jsme se vrátily k jejím úplným začátkům, k tomu, jak se její vztah k houslím během let proměnil, jak vypadá její každodenní příprava, co pro ni znamenají soutěže i společné hraní a jak důležití jsou lidé, kteří ji na její hudební cestě provázejí. Povídaly jsme si ale také o tom, jak dnes nad hudbou přemýšlí a kam by jednou chtěla směřovat.

1. Jaká je tvoje úplně první vzpomínka spojená s houslemi? Co se ti vybaví jako první?

Asi mi mohlo být pět let. Máme příbuzné, ke kterým jsme často jezdívali na chalupu, a když se dospělí bavili o svých dospěláckých věcech, mě to samozřejmě moc nebavilo. Tak jsem si vždycky zalezla na půdu.

A při jedné návštěvě jsem tam úplnou náhodou objevila čtvrtkové housle. Strašně mě zaujaly. Prostě jsem si říkala: “Je to malé a dělá to zvuky.”

Tak jsem na ně samozřejmě začala zkoušet hrát. Smyčec tam byl taky. První to asi nebyly úplně tóny, spíš takové zvuky. Ale myslím, že právě tohle je moje první vzpomínka na housle.

Potom si ještě vzpomínám na dobu před nástupem do prvního ročníku ZUŠky, kdy jsme v přípravce obcházeli jednotlivé třídy a zkoušeli nástroje. Housle už jsem měla v hlavě, ale strašně se mi zalíbila taky trubka. Takže jsem tehdy přišla domů s tím, že buď housle, nebo trubku.

Přitom můj dědeček byl takový amatérský multiinstrumentalista, takže doma jsme měli klarinety, saxofon, kytaru a další nástroje. Mohla jsem si vybrat skoro cokoli. A já jsem si vybrala zrovna housle, které jsme doma neměli. (směje se)

2. Dnes tě lidé znají jako mimořádně úspěšnou houslistku. Když jsi začínala hrát, napadlo tě někdy, že by tě housle mohly dovést právě sem?

Určitě ne. Myslím, že každý si projde nějakým obdobím, kdy ten nástroj dostane a potom přijde věk třeba devíti, deseti let, kdy všichni ostatní běhají venku s kamarády a člověk má najednou ještě nějaký koníček, kterému musí věnovat čas.

Já jsem k tomu navíc dělala sport. A měla jsem období, kdy jsem vyloženě odmítala hrát, protože mě to nebavilo. Nebavilo mě cvičit. Což podle mě nebaví nikoho. Potom se to ale nějak překlenulo. Začala jsem jezdit na kurzy, potom přišly první soutěže, vzpomínám si třeba na soutěž Akord Kvint, a postupně se to tak nějak vyvinulo.

A teď jsem tady. (směje se)

3. Na pódiu působíš velmi klidně a sebejistě. Co se ale odehrává ve tvé hlavě několik minut předtím, než vejdeš na jeviště? Máš nějaký rituál nebo myšlenku, která ti pomáhá zvládnout nervozitu?

Jsem ráda, že působím klidně. Toho si vážím. (směje se)

Nervozitu samozřejmě mám jako každý jiný. Ale většinou je to taková zdravá nervozita, která člověka nakopne, snad k dobrému výkonu.

Hodně podle mě záleží na prostředí. Když porovnám nějakou soutěž nebo úplně nový sál třeba s naší Redutou, tak Reduta už je pro mě domácí prostředí. Znám ten sál, vím, co od něj čekat, znám lidi, kteří tam chodí na koncerty. Tam už si většinou jen užívám hraní v krásném prostředí.

U nového sálu je to jiné. Člověk neví, jak bude nástroj znít, jak moc se zvuk ponese, jak dobře uslyší korepetitora nebo spoluhráče. To všechno je důležité. A čím častěji někde člověk hraje, tím je potom nervozita menší.

A nějaký rituál vlastně přece jen mám. Vždycky si před hraním musím umýt ruce. Nesnáším hrát se zpocenýma rukama. Takže klidně třicet sekund před vystoupením ještě rychle běžím a umývám si je. A potom si je samozřejmě pořád otírám do oblečení, čehož si podle mě musí všimnout každý, kdo se na mě dívá.

4. Máš za sebou řadu prestižních českých i mezinárodních soutěží. Mění se s přibývajícími zkušenostmi tréma, nebo ji člověk prožívá pokaždé stejně?

Myslím, že zkušenosti určitě pomáhají. Ale pořád hodně záleží na tom, kde člověk hraje.

Je rozdíl přijít do sálu, který vůbec neznám, kde jsou pro mě neznámí lidé a třeba i porota, a přijít někam, kde už znám prostředí i tváře v publiku. Když se dívám na lidi, které znám, je to samozřejmě jiné než vědět, že tam sedí někdo, koho jsem v životě neviděla.

Já jsem navíc radši, když na publikum alespoň trochu vidím. Někdy člověku reflektory svítí přímo do obličeje a nevidí vůbec nikoho. To nemám ráda. Mám ráda ten kontakt s lidmi a vědomí, že tam opravdu někdo je a že nehraju do prázdného sálu.

5. Existuje soutěž nebo koncert, na který nikdy nezapomeneš? Čím byl právě ten okamžik výjimečný?

Asi Malí velcí filharmonici před dvěma lety. Hrála jsem v orchestru a doprovázeli jsme několik sólistů, mezi nimi i moje dobré kamarády. Hráli jsme před vyprodaným Kongresovým centrem a to byl opravdu neskutečný zážitek. Na ten asi nezapomenu.

Ten sál je navíc opravdu nádherný. Když do něj člověk přijde jako posluchač, působí obrovsky, přízemí, balkony, vysoký strop. Z pódia mi paradoxně připadal možná o něco menší. Možná je to tím, že pódium je výš a člověk ten prostor vnímá úplně jinak.

Ale hrát před vyprodaným sálem bylo krásné.

6. Lidé často vidí jen několik minut na pódiu. Jak ale vypadá obyčejný den Terezy Holáňové? A jak se změní ve chvíli, kdy se připravuješ na důležitou soutěž nebo koncert?

Já si vlastně nemyslím, že by můj den byl nějak zásadně odlišný od ostatních.

Ráno se člověk nejdřív musí dokopat k tomu, aby vůbec vstal z postele. (směje se) Potom jdu do školy, ze školy a do toho mám ještě sport. Dřív jsem asi deset let dělala gymnastiku a teď dělám šerm. Jediný rozdíl asi je, že do volného času zapojuju hudbu. Věnuju jí ten čas, protože mě to baví a naplňuje.

Samozřejmě jsou týdny, kdy má člověk ve škole čtyři písemky a najednou toho času tolik není. A potom jsou dny, kdy ho mám podstatně víc. Takže žádný přesný univerzální režim asi nemám.

7. Kolik času dnes houslím věnuješ? A změnilo se během let to, jak cvičíš nebo jak o hudbě přemýšlíš?

Snažím se houslím věnovat každou volnou chvíli, kterou mám. Když mám opravdu volný den, tak u nich klidně nechám až čtyři hodiny, ale to je spíš výjimečně, když jsem v nouzi.

Když je to nějaký šílený školní týden, kdy po nás chtějí několik písemek denně, tak je to třeba hodina nebo hodina a půl.

Ale myslím, že se hodně změnilo hlavně to, jak nad hudbou přemýšlím.

Dovolím si říct, že už jsem ve stavu, kdy při hraní nepřemýšlím nad jednotlivými notami, ale spíš nad hudbou jako celkem. Když něco čtu, snažím se pochopit, co tím autor chtěl říct. Často si k tomu hledám i nějaké informace a reálie, které s danou skladbou souvisejí.

Podle mě je právě tohle na hudbě krásné. Autor něco vloží do not, něco v tu chvíli prožívá, nachází se v nějakém období svého života a dá to do té hudby. A naším úkolem potom je předat to lidem, kteří sedí v publiku.

Samotné noty jsou vlastně jen zápis.

Třeba když člověk hraje virtuózní skladbu, která vychází z opery, měl by podle mě vědět, co se v té opeře děje. Teď budu například hrát Carmen Fantasy, která vychází z Bizetovy Carmen, takže bych měla vědět, odkud jednotlivé motivy pocházejí a co se za nimi odehrává.

Teď je mým úkolem si to zjistit. (směje se)

8. Co je při přípravě na soutěž nebo velké vystoupení nejtěžší? Technika, psychická odolnost, trpělivost, nebo něco úplně jiného?

Pro mě je asi nejtěžší úplný začátek, když člověk dostane nový repertoár a musí se těmi notami poprvé prokousat.

Častokrát se člověk podívá na skladbu a připadá mu, že je to napsané úplně strašně. A potom zjistí, že se to vlastně hraje dobře. Teď jsem například dostala jednu krásnou věc, na kterou se těším, ale zároveň se jí už teď trochu bojím.

Myslím, že právě to první přečtení je nejtěžší. Potom už záleží na člověku, jak se k tomu postaví. Jestli bude pracovat průběžně, nebo si řekne, že to týden před vystoupením nějak docvičí.

Za mě je určitě důležitá konzistentní příprava a nepodcenit ani nějakou zdánlivou maličkost.

A máš možnost ovlivnit, jaký repertoár budeš hrát?

Já mám naštěstí na pedagogy obrovské štěstí a s panem učitelem Krystoněm mám možnost repertoár vybírat.

Někdy má soutěž například podmínku, že musíme zahrát skladbu českého autora. Když sama nevím, co vybrat, zeptám se pana učitele. Doporučí mi třeba dvě nebo tři věci a potom spolu řešíme, která by byla vhodnější, jak bude fungovat s ostatním repertoárem nebo co by mohlo být nejlepší právě pro danou soutěž.

Přes prázdniny si člověk většinou připraví třeba dvě nebo tři větší věci a potom během roku začnou přibývat další. Najednou přijde trio, nějaké další vystoupení, povinná soutěžní skladba…

A ve výsledku je toho samozřejmě víc, než člověk původně plánoval.

9. Vedle soutěží pravidelně vystupuješ na školních koncertech, doprovázíš spolužáky a zapojuješ se do různých projektů. Co ti tyto společné hudební zážitky dávají? Proč je pro tebe důležité být součástí i těchto společných hudebních okamžiků?

Já mám asi takový problém, že když se mě někdo zeptá, jestli bych s ním nechtěla hrát, většinou řeknu ano. (směje se)

V tu chvíli si říkám: “Dobrý, čas mám”. Jenže samozřejmě ještě nevidím, co všechno přijde potom. A najednou zjistím, že mám několik různých skladeb a všichni by ideálně chtěli zkoušet ve stejný čas.

Ale mě to prostě baví.

Když můžu někoho doprovodit nebo být součástí nějakého společného vystoupení, ráda do toho jdu. A myslím, že právě to je důvod, proč se potom člověk během jednoho roku dostane k tolika různým věcem. Na začátku školního roku má nějakou představu, co bude hrát, a postupně k tomu přibývá další a další hudba.

10. Vedle sólové hry jsi součástí Tria Confluens, se kterým jste dosáhli mimořádných úspěchů. V čem je komorní hra jiná než stát na pódiu sama?

Když to řeknu úplně za sebe, já mám komorní hru možná ještě radši než sólové hraní.

Fakt ji miluju.

Hrát s lidmi, které baví alespoň trochu to samé co mě, je strašně krásné. A mám pocit, že mě komorní hra v některých věcech posunula možná ještě víc než sólové hraní.

Samozřejmě oboje člověku dává něco jiného a oboje je strašně důležité. Sólově hraná hudba je nádherná, jsou houslové koncerty a skladby, které si člověk prostě chce zahrát. Ale komorní hra má něco, co sólové hraní mít nemůže.

Najednou tu hudbu netvoříte sami.

A když hraješ v triu nebo s klavírním doprovodem, co je podle tebe nejdůležitější, aby vše bylo dokonalé?

Asi právě to, že člověk neposlouchá jenom sám sebe.

U komorní hry musí vnímat ostatní a společně tu hudbu nějak vytvořit. A myslím, že právě proto mě to tolik baví. Když hrajete s lidmi, které ta hudba také baví a kteří ji chtějí dělat společně, je to úplně jiný zážitek než sólové hraní.

11. Říká se, že talent otevře dveře, ale jen práce rozhodne, jak daleko člověk dojde. Jak to vnímáš ty?

Tohle je podle mě strašně subjektivní téma a vlastně si ještě nepřipadám ve fázi, kdy bych měla říkat nějaké velké pravdy o tom, jak to funguje.

Můj taťka mi vždycky říkal: „Když člověk nechce, je to horší, než když nemůže.“

Talent je určitě určitá výhoda, pokud ho člověk má, a měl by ho dál rozvíjet. Na druhou stranu je těžké říct, že všechno vyřeší jen práce. Když třeba člověk nemá hudební sluch, může cvičit opravdu hodně, ale některé věci pro něj budou pořád mnohem těžší.

Takže podle mě je to kombinace více věcí.

Ale možná se mě na to zeptejte za deset nebo dvacet let. Pak budu mít třeba jasnější odpověď. (směje se)

12. Během posledních let jsi reprezentovala naši školu na mnoha významných akcích, soutěžích i festivalech. Jak se na takových akcích cítíš? Jaké to pro tebe je?

Pro mě je vlastně každý koncert stejně důležitý.

Ať člověk hraje na mezinárodní soutěži, nebo třeba v domově pro seniory, oboje má význam. Nejen pro nás, kteří hrajeme, ale i pro lidi, kteří poslouchají.

Jeden profesor jednou řekl panu učiteli a ten mi to potom připomínal, že každé hraní je přípravou na to další. A je to pravda.

Samozřejmě je neskutečný zážitek zahrát si na prestižní soutěži a vědět, že v porotě sedí housloví virtuosové nebo lidé, ke kterým člověk vzhlíží. Potom si zpětně uvědomíte: “Ježiš, já jsem opravdu hrála před tímhle člověkem a on mě hodnotil.” A když navíc dostanete vysoké hodnocení nebo se umístíte, je to krásné.

Obrovským zážitkem pro mě byla také Smetanova Litomyšl. Původně jsme měli hrát venku, ale kvůli počasí se koncert přesunul do kostela. A zpětně jsem za to vlastně ráda, protože ta akustika byla doslova božská. To bylo opravdu nádherné.

13. Na tvé hudební cestě tě dlouhodobě provází pan učitel Josef Krystoň a klavírista Stanislav Haloda. Co pro tebe jejich podpora znamená? Jaký máte vztah?

Pan učitel Krystoň mě provází vlastně celým mým dosavadním muzikantským životem. Prožil se mnou úplné začátky. Takže děkuju, že je se mnou přežil. (směje se)

Pan učitel Standa Haloda mě potom doprovází zhruba od doby, kdy jsem začala jezdit na soutěže.

A když to řeknu úplně jednoduše, ZUŠka je pro mě dnes takový druhý domov. V jednu dobu jsem tam byla opravdu skoro každý den a pan učitel Haloda mi jednou říkal, že mi tam asi budou muset zařídit pokoj: „Tady bydlí Holáňová!“

S oběma máme podle mě opravdu krásný vztah. Už to pro mě není jen nějaké „pan učitel, hodina, nashledanou“. Trávíme spolu spoustu času na zkouškách, koncertech, soutěžích a cestách a postupně se z toho stane něco mnohem bližšího.

Taková druhá rodina.

14. Je nějaký okamžik, kdy sis uvědomila, že všechny ty hodiny cvičení, odříkání a práce opravdu stály za to?

Asi když za mnou po koncertě někdo přijde a řekne mi, že se mu to líbilo. Stačí jenom: „Gratuluju!“

Samozřejmě jsou krásná soutěžní a „psaná“ ocenění, ale pro mě je úplně stejně důležitá právě i ta osobní komunikace. Když to není jenom tak, že lidé zatleskají, já se třikrát ukloním a odejdu (ono teda už jen i to je samo o sobě krásné). V tu chvíli si řeknu: „Jo, stálo za to to vydržet.“

Protože udělat ten krok a někomu něco osobně říct není vůbec jednoduché. A o to víc si toho vážím.

15. Kdybys měla jednou větou popsat, co pro tebe znamenají housle, jak by zněla?

Asi svoboda.

Člověk si tu hudbu může přebrat po svém. Samozřejmě vychází z toho, co napsal skladatel, ale zároveň do ní dává to, co si sám myslí a co při ní cítí.

16. Hudba je dnes neodmyslitelnou součástí tvého života. Přemýšlíš už nad budoucností? Dokážeš si představit, že se jednou budeš hudbou živit?

Směřuju k tomu. Teď bych chtěla zkusit přijímací zkoušky na konzervatoř, takže snad se tam dostanu.

Myslím, že skoro každý mladý člověk, který se chce hudbě opravdu věnovat, má někde v hlavě představu, že by jednou mohl být velký sólista. Je to krásná představa. Ale zároveň je realita taková, že jenom v Evropě je strašně moc opravdu dobrých mladých hudebníků a konkurence je obrovská.

Kdybych tu možnost měla, strašně ráda bych hrála. Cestovala, hrála sólově, ale určitě také komorní hudbu. Dokázala bych si představit i působení v nějakém krásném velkém orchestru.

A jednou bych ráda svoje zkušenosti také předávala dál. Třeba učila na konzervatoři nebo na akademii.

Ideální by pro mě vlastně bylo mít možnost hudbu nejen hrát, ale jednou ji také předávat dalším.