Vzpomeneš si na okamžik, kdy ses rozhodla právě pro trubku? Jak ses k ní vlastně dostala?
Nejdřív jsem hrála na zobcovou flétnu a pan učitel Koníček mě učil základy. Mně to úplně nešlo, ale on byl velmi trpělivý, hodný a nechtělo se mi od něj odcházet, tak jsem si řekla, že zkusím tu trubku, aby mě učil i nadále. No a ono se začalo dařit a u trubky jsem nakonec zůstala.
Takže sis trubku původně nevybrala proto, že bys ji znala z rodiny nebo sis na ni chtěla odmalička zahrát?
Ne. Bylo to fakt asi hlavně tím, že mi to šlo. Když mi něco jde, tak u toho zůstanu.
Lidé tě dnes vnímají jako velmi talentovanou hudebnici. Myslíš, že větší roli hraje talent, nebo pravidelná práce?
Já si myslím, že talent bez té práce je k ničemu. Myslím si, že talent mám, ale kdybych tolik netrénovala, tak bych v tom nebyla tak dobrá. Takže podle mě je potřeba obojí.
Kolik tedy vlastně trénuješ? Jak vypadá tvůj běžný den s trubkou?
Ráno vstanu a hraju. Ze školy některé dny jedu rovnou do hudebky, nebo jedu domů a hraju podruhé.
Když mám výuku v ZUŠ, jsem schopná hrát třeba tři hodiny za den. Když jsem doma, musím se samozřejmě soustředit i na školu, takže je to něco kolem dvou hodin.
Hraješ pořád hlavně věci, které připravuješ na koncerty a soutěže, nebo si zahraješ i něco jen tak pro radost?
Pan učitel vždycky vybere nějaké soutěžní a koncertní skladby. Ale přepisuje mi k tomu i různé další písničky v jiných žánrech, které pak ráda hraju jen tak pro radost. Takže to není jenom o tom koncertu, který bych si pořád přehrávala dokola.
A můžeš mluvit do toho, co budeš hrát na soutěži? Dokázala bys panu učiteli říct: „Tohle fakt ne“?
Já to nechávám na panu učiteli, ví, co jsem schopná zahrát. Má zkušenosti, ví, jak to chodí na soutěžích, v porotě, zná pravidla a podle toho mi vybere vhodnou skladbu. Někdy mám možnost si vybrat, které věty ze skladby bych raději hrála.
Vypadá to, že je trubka opravdu každodenní součást tvého života. Mění se nějak tvoje cvičení, když se blíží soutěže?
V září třeba ještě tolik ráno nevstávám, abych si po prázdninách zase trochu zvykla na vstávání. Ale potom, když už znám termíny soutěží, začnu vstávat a většinou už u toho zůstanu až do letních prázdnin. Mě to baví. Já vstávám, protože vím, že si zahraju, a potom mi to zlepší den. Mám dobrý pocit, že jsem si zahrála a že jsem už něco udělala.
Takže opravdu dobrovolně vstaneš před školou a jdeš hrát?
Jo. Ale nejhorší je překonat to vstávání. Já mám budík na druhé straně pokoje od postele, protože kdybych ho měla u postele, tak ho vypnu a spím dál.
Třeba dneska ráno jsem vstávala deset minut před šestou, abych si zahrála. A někdy je to tak, že si řeknu: Ještě chvilku. Lehnu si a samozřejmě zase usnu. Navíc kvůli škole musím stihnout konkrétní autobus. Ale kdybych neměla trubku a nic mě netáhlo z té postele, tak bych klidně spala a probudila se deset minut předtím, než mi jede autobus. Takhle vstanu i proto, že si chci jít zahrát.
Trubka ale není zrovna tichý nástroj. Co na tvoje ranní cvičení říkají doma?
Asi nejvíc to vadí bráchovi. Máme pokojíky vedle sebe, takže se mu to docela ozývá do pokoje. Rodiče si zvykli a mají ložnici nahoře, takže to tolik není slyšet.
Stane se ti někdy, že se ti vůbec nechce cvičit?
Jo. Ale já už jsem zvyklá, že hraju každý den minimálně hodinu, i když se mi nechce. Když mám třeba koncert nebo soutěž, tak den před vystoupením skoro vůbec nehraju, třeba jenom půl hodiny, protože se mi pak na koncertu nebo soutěži hraje líp
Takže trubku vozíš třeba i na dovolenou?
Ano. Všude.
Byli jsme třeba v Itálii ještě během školního roku a já jsem byla fakt zvyklá, že ráno vstanu a hraju. Jenže na hotelu to nebylo úplně možné, takže ráno jsem hrát nemohla a v Itálii se přísně dodržuje odpolední siesta, kterou jsem já pravidelně narušovala hrou na trumpetu. Po třech dnech rušení klidu přijela tento přestupek řešit místní policie. Ovšem večerní hraní v hale hotelu či na balkoně bylo vítáno a oceněno potleskem a pravidelnou porcí sorbetu.
A když potom nějakou dobu nehraješ, poznáš to na sobě rychle?
Jo, určitě. Jde to poznat hned na prvním tónu.
Když hraju každý den, tak mimické svaly jsou zvyklé. Když jsem nemocná a není mi dobře, tak hraju málo, někdy i vynechám, ale pak, jak je mi lépe a chci hrát naplno, tak to okamžitě poznám. Rty a svaly jsou ztuhlé a nepřipravené na zátěž a zase se musím dostávat do formy.
Při našem povídání jsme se dostaly i k tomu, jak moc je u trubky důležité dýchání. Ty máš v notách dokonce přesně zaznačené, kde se máš nadechnout?
Ano, já to mám v notách přesně nalajnované a vím, kdy se mám nadechnout. Když se nenadechnu tam, kde mám, tak si v hlavě říkám: „Aha, teď jsem se nenadechla, tak z čeho teď zahraju ten vysoký tón, když na něj potřebuju hodně dechu?“
Letos máš za sebou několik významných soutěží a koncertů. Vnímáš tenhle rok jako výjimečný?
Já si myslím, že jo, že jsem měla úspěšný rok a také jsem se oproti minulému roku ve hře na trubku hodně posunula. Mezinárodní soutěže jsou zpravidla jednou za dva roky a konkurence je silná, navíc žáci z Polska jsou vynikající, takže se to fakt musím naučit.
Letos jsem se zúčastnila 24. ročníku mezinárodní soutěže PRO BOHEMIA OSTRAVA 2026, kde jsem získala druhou cenu a předvedla jsem nejlepší výkon soutěžící z České republiky. Dále jsem se zúčastnila XV. Mezinárodní interpretační soutěže dechových nástrojů Brno 2026 – umístila jsem se na 3. místě a obdržela 1. cenu za nejlepší výkon soutěžící z České republiky. Jako další letošní úspěch vnímám účast na benefičním koncertu Rytíři talentu, který se uskutečnil v květnu 2026 ve Španělském sále Pražského hradu pod záštitou Nadačního fondu Magdaleny Kožené. Tady jsem si vyzkoušela, jaké je to hrát v symfonickém orchestru, a musím říct, že se mi to velmi líbilo.
Dokonce jsem zde dostala nabídku být členkou Národního dechového orchestru, což mě velmi potěšilo a už se připravuji na první společné zkoušky, které nás čekají už v září.
Takže to určitě byl úspěšný školní rok.
Na soutěžích potkáváš spoustu dalších dobrých hráčů. Posloucháš je před svým vystoupením?
Já se přiznám, že je neposlouchám. Mě by to vystresovalo. Já bych se na ně ráda šla podívat a poslechla si je, ale bojím se, že bych se potom stresovala. Uslyšela bych někoho a řekla si: „Hej, tak ten byl fakt dobrý. A teď já tady neumím tohle, tohle a tohle.“ Takže je radši neposlouchám a soustředím se sama na sebe, a tím líp zvládám stres.
Vznikají mezi vámi na soutěžích nějaká přátelství? Potkáváš se přece často se stejnými lidmi.
Na soutěžích asi moc ne. Většinou máme každý svoji šatnu nebo jinou třídu, kde se rozehráváme. A všichni jsou vystresovaní, takže se každý spíš soustředí sám na sebe.
Ale třeba na ZUŠ Open v Praze to bylo jiné. Tam jsem se seznámila s další trumpetistkou a s hornistkami a občas si píšeme. S trumpetistkou Klárou jsme se potkaly i na soutěži v Brně.
Na ZUŠ Open jsme spolu s holkami byly celý víkend, a to hned několikrát, takže tam bylo mnohem víc prostoru na to se poznat. To je jiné než na soutěži, kam člověk přijede, zahraje a zase odjede.
Kterého letošního úspěchu si vážíš nejvíc?
Nejvíce si cením svého úspěchu v Brně*. Je to hodně prestižní mezinárodní soutěž a získala jsem tam třetí místo. Z toho mám fakt radost.
*XV. Mezinárodní interpretační soutěž dechových nástrojů Brno 2026 - Stella se umístila na 3. místě a obdržela 1. cenu za nejlepší výkon soutěžící z České republiky
Na různé soutěže přitom nepřipravuješ pořád jeden stejný program, že?
Program se připravuje podle požadavků, které vychází z pravidel soutěže a časového limitu, který je různý. Třeba v Ostravě* na mezinárodní soutěži bylo podmínkou hrát jednu skladbu od českého autora - já jsem hrála od Jana Hanuše a další skladba byla libovolná. Naopak v Brně byl časový limit nižší a výběr skladby nebyl nijak omezen, tudíž repertoár byl zase trochu jiný.
* 24. ročník mezinárodní soutěže PRO BOHEMIA OSTRAVA 2026 - Stella zde získala 2. cenu a předvedla nejlepší výkon soutěžící z České republiky a získala 1.místo
Co je pro tebe větší odměnou? Dobře zahraný výkon, nebo diplom a umístění?
Když dostanu diplom, tak jsem za něj samozřejmě ráda. Zatím všude, kam jsem přijela a hrála, tak jsem se umístila - což mě velmi těší.
Když se podaří první místo, tak mě to motivuje k tomu, abych hrála ještě víc, abych i další rok byla první. A když dobře zahraju, tak z toho určitě mám dobrý pocit. Jenomže já si tam vždycky najdu nějakou chybu.
Takže asi možná mám radši to umístění.
Stalo se ti někdy, že bys na soutěži nic nezískala?
Tuto zkušenost zatím nemám.
Na své první soutěži, když mi bylo 11 let jsem postoupila do krajského kola, kterého jsem se kvůli nemoci nemohla zúčastnit a to mě hodně mrzelo, ještě teď si pamatuju, jak jsem se tam moc těšila.
Pan učitel Koníček tě vlastně provází od úplného začátku a byl to právě on, kdo tě přivedl od flétny k trubce. Jakou roli na tvé hudební cestě hraje?
Pro mě je to role velmi důležitá. Jen díky němu jsme u flétny vydržela celé dva roky a pak to byl on, kdo mě velmi trpělivě začal vyučovat hře na trubku. Umí mi přesně vysvětlit jakým způsobem hrát konkrétní noty a skladby.
Vážím si ho pro jeho ochotu a trpělivost - někdy to se mnou nemá jednoduché. Jsem ráda, že je mým panem učitelem, protože bez něho bych určitě nebyla tam, kde jsem.
Co tě za ty roky naučil kromě samotné hry na trubku?
Určitě vytrvalosti a píli.
Já si třeba poslechnu nějakou skladbu na nahrávce a hned bych chtěla hrát tak, jak to hraje ten trumpetista. Prostě to chci zahrát stejně. Ale potom zjistím, že se to musím naučit a že musím být opravdu vytrvalá a učit se krůček po krůčku. Takže asi hlavně tohle.
Když se ohlédneš za svými roky v ZUŠce, co považuješ za svůj největší posun?
Asi ten posun z minulého roku do tohoto. Myslím si, že jsem udělala velký krok. Teď hraju těžší věci, takže se o to víc musím snažit. A je to zase o tom, že vytrvale a trpělivě trénuju každý den.
Dala ti ZUŠka něco kromě hudebních dovedností?
Určitě.
Naučila mě pracovat se stresem a překonávat věci, které mi nejdou. A tím, jak se musím soustředit na každou notu zvlášť, abych ji zahrála dobře, a v tu chvíli nemyslet na nic jiného. Tím jsem se naučila větší pozornosti a to mi taky hodně usnadňuje práci ve škole.
Potom se vlastně do ZUŠky těším, protože vím, že se tam naučím něco nového. Od toho, jestli mám nějakou notu hrát třeba o jednu setinu déle nebo kratčeji, až po věci, které se mi budou ještě hodit v životě.
A jsem taky ráda, že mám něco, čemu se můžu věnovat místo třeba počítačových her. Díky tomu netrávím tolik času na mobilu nebo na počítači.
Dokážeš si dnes představit život bez hudby?
Ne. Já plánuju, že půjdu na konzervatoř. Chtěla bych se hudbě věnovat, protože vlastně nevím, co jiného bych dělala.
Na konzervatoř už jezdíš i na lekce. Je to hodně jiné než běžná výuka?
Ano je. Pan profesor tam se mnou řeší ještě větší detaily, které se hodnotí na soutěžích. Někdy je to fakt úplně malý detail, ale když ho člověk udělá, tak to najednou zní jinak. Je to pořád stejná nota nebo stejná část not, ale díky tomu to prostě vyzní líp.
Chtěla by ses tedy hudbě věnovat profesionálně?
Ano. Určitě bych si chtěla zahrát v nějakém symfonickém orchestru, a nebo učit v ZUŠ.
Takže tě láká hlavně klasická hudba?
Mně se líbí všechno, ale kdybych si mohla vybrat, rozhodla bych se pro klasickou hudbu.
A je symfonický orchestr tvůj největší hudební sen? Nebo by tě lákala třeba i sólová hra?
Symfonický orchestr je sen, který si splním a sólová hra je sen, který budu možná jenom
snít..... kdo ví?
Kdybys se mohla vrátit v čase za malou Stellou, která poprvé držela v ruce trubku, co bys jí dnes řekla?
Řekla bych jí, ať nechá všeho ostatního a věnuje se trubce naplno, protože v tom bude dobrá. Ale bude do toho muset investovat hodně času. I čas, který tehdy trávila ve sportovní gymnastice, ale určitě to bude stát za to!
