Klára Silná a její cesta k malbě od ZUŠky až po Umprumku

1, Kreslení, malování a tvoření bývá součástí dětství skoro každého z nás. Byla jsi dítě, které neustále něco kreslilo, nebo se tvoření stalo tvou vášní až později – třeba právě díky příchodu na naši ZUŠ?
Jo, byla jsem dítě, co si pořád kreslí! Hlavně díky babičce, která chtěla být ilustrátorkou, ale tehdy to nešlo. Takže když zjistila, že mě kreslení baví, pořád si se mnou kreslila. Nedělala jsem skoro nic jiného, opravdu. Když jsem byla starší, tak rodiče chtěli, abych měla i jiné zájmy – sport, zkusila jsem i hru na různé hudební nástroje a jiné kroužky – takže čím jsem byla starší, tím míň jsem kreslila. Dokonce třeba přes covid jsem dva roky vůbec nic nenakreslila. Měla jsem úplné okno.

2, Jak si vzpomínáš na své začátky u paní učitelky Jany Bouzkové a co tě tehdy na výtvarce nejvíc bavilo?
Do ZUŠky mě rodiče dali ve čtvrté třídě, jako že mě to možná znovu nakopne. Začátky u paní učitelky Bouzkové si pamatuju velice dobře. Nejdřív jsme dělali všichni stejné tematické věci, což mě tolik nebavilo, ale pak si asi všimla, že mi víc sedí jiné věci, a postupně mi nechávala volnější ruku. Když jsem byla starší, chodila jsem do výtvarky s radostí. Vnímala jsem ji jako prostor, kde si odpočinu. Donesla jsem si plátno a malovala jsem, co jsem chtěla. Bylo to takové moje místo. Nejvíc jsem tam měla ráda tu atmosféru – paní učitelku, kamarády, ten společně strávený čas a kontakt. Bylo to hrozně uvolněné.

3, Kdy sis uvědomila, že se chceš výtvarné tvorbě věnovat i dál, na střední škole?
Byla to kombinace rebelie a vlivu paní učitelky. Rodiče mě viděli na gymplu, tam chodili všichni z naší rodiny. Já jsem ale řekla, že to nechci, a paní učitelka Bouzková byla první člověk, který ve mně viděl něco víc. Řekla mi, že by mě byla škoda na gymplu. Mluvila i s mými rodiči a vysvětlila jim to. Podpořila mě a toho si moc cením. Rodiče pak jen trvali na tom, že když už jsem si to tak vydupala, tak teď se tam prostě MUSÍM dostat! Byl to strašně velký tlak. Kdybych se tam nedostala, měla bych pocit, že jsem selhala. Ale podařilo se to!

4, Co tě vedlo k rozhodnutí hlásit se právě na Umprumku a jak probíhaly přijímačky?
Jednak jsem mamánek, internát bych nezvládla. Hradiště je můj domov. A také jsem na Umprumku jezdila na letní výtvarné tábory. Tam jsem poznala učitele i starší studenty a zjistila jsem, že to nejsou žádní „šáhlí umělci“, ale úplně normální lidi. Já jsem vždycky chtěla na malbu. Ne grafiku nebo multimédia. Jen malbu. A tady to bylo, takže to pro mě byla ideální volba.
Talentovky byly peklo. Nechápu lidi, kteří řeknou, že je to jednoduché. Já jsem rok chodila dvakrát týdně do přípravky a dojížděla jsem do Brna na soukromé hodiny. Když jsem poprvé přišla do přípravky, tak jsme hned dostali živý model – a kreslete. Jen tak! A já vůbec nevěděla jak. Nikdy jsem neznala žádné technické základy, měření, kompozici. To mě vystresovalo, protože v ZUŠce jsem měla volnější, spíš tvořivější režim. Portfolio jsem dělala dva roky dopředu, protože nechci nic nechávat na poslední chvíli. A zároveň jsem si musela udržet dobré známky, protože se berou i body za prospěch. Bylo to jedno z nejtěžších období.

5, Jaké je to teď, když už jsi studentkou Umprumky? Co tě tam nejvíc překvapilo?
Teď jsou to dva měsíce a pořád si zvykám. Nová budova, nový režim, nové předměty, všechno jiné než na základce. Ale hlavní jsou lidi. Já jsem si na základce vůbec nesedla se třídou. Byla to pro mě hrůza. Tady jsme všichni trochu „divní“, ale dohromady to funguje nádherně. Jsme jako malá rodina. Jsem s nimi od rána do večera. A poprvé v životě se do školy těším. Na lidi, na to, co budeme dělat, na ty naše společné „blbiny“. Je to osvobozující pocit. Zapadnout.

6, Teď trochu odbočíme, ale co všechno se na Umprumce učí? Jaká je tam výuka?
Je to hodně rozmanité. Ne jen malba. V prváku nás učí hlavně základy – barvy, techniky, kompozice, ale taky hromadu času kreslíme, což mě štve, protože radši maluju. Máme grafiku, učíme se i písmo – kvůli tradici, freskám, historickým malbám a restaurátorství. Učíme se o nejrůznějších materiálech, technologiích, pigmentech a pojidlech. Není to jen malba, ale je to největší část. Učitelé ví, že prosadit se čistě jako malíř je dnes velmi těžké, takže nás učí i digitální věci. To mě ale nebaví – radši si potřísním ruce barvou.

7, Jak bys charakterizovala svou tvorbu? Jaká témata tě přitahují? Co tě inspiruje – lidé, krajina, pocity, hudba, příběhy?
Já se za žádného umělce nepovažuju. Jsem dítě, co rádo kreslilo. Ale určitě ne krajinky, ty jdou mimo mě. Baví mě lidi. Obličeje. Studovat, jak je každý jiný. Kreslila jsem spolužáky podle výrazů. Nejčastěji kreslím lidi, které mám ráda. A hodně často kreslím sama sebe, protože je lepší „zprznit“ svůj obličej než něčí cizí. Myslím, že když je člověk zajímavý uvnitř, je zajímavý i pro kreslení. Mám hlavně problém vymýšlet něco „z hlavy“. Potřebuju vidět to, co maluju, před sebou. Takže i obrazy ze ZUŠky, kde se mělo malovat „z představy“, mám nejmíň ráda. Je to chaos.

8, Mezi tvými pracemi na výstavě pro firmu Euregnia mě zaujal jeden obraz, který zachycuje čtyři obory naší školy – hudební, výtvarný, taneční a dramatický – propojené kolem stromu, v přírodě a krásném světle. Můžeš mi o něm něco říct?
Na výstavě jsem měla dva obrazy. Ten temnější obraz je starší a vznikl dost spontánně. Vzala jsem plátno, něco mě napadlo a naházela jsem tam postavy. Ten druhý obraz, pozitivní s namalovanými obory ZUŠky, po mně chtěla paní učitelka, když jsem odcházela ze ZUŠ. Aby tam byly čtyři obory, strom, pozitivní nálada. To bych sama od sebe nikdy nenamalovala. Je zvláštní, že vás zaujal zrovna ten. Není to typický styl mé tvorby.

9, Jaké jsou tvoje plány do budoucna? Kam by ses chtěla ve svém životě i tvorbě ubírat dál?
Upřímně… já vůbec nevím. Nejsem ten typ, co má nějaký vysněný plán, spíš jsem taková realističtější, aby mě pak nic úplně nezklamalo. Nemyslím si, že bych jednou byla nějaký velký umělec nebo tak, spíš si malbu nechám jako koníček, protože mě to baví, ale neumím si představit, že bych to dělala celý život jenom takhle. Možná by mě bavilo něco kolem divadla nebo filmu, ale ne přímo vystupovat, protože já jsem strašný nervák – když mám někde zahrát dvě minuty, tak už dva dny předtím umírám. Takže spíš něco v zákulisí, kde se dá být u toho a něco tvořit, ale člověk není vidět. Takže to nechávám otevřené. Třeba se to nějak ukáže v druháku nebo třeťáku. Zatím fakt nemám nic konkrétního, jen vím, že to chci mít nějak spojené s tvorbou, ale zároveň tak, aby mě to úplně nezničilo.

10, Je něco, co si z dob naší ZUŠky neseš dál, něco, co tě nejvíc ovlivnilo?
Nejvíc to, že všechno jde líp, když jsou kolem fajn lidi. Když se mi nechtělo malovat, šla jsem tam kvůli paní učitelce, kvůli ostatním, kvůli atmosféře. A to mám i teď na škole. Ten kolektiv je všechno. A taky jsem se naučila nesrovnávat se. Když se člověk kouká na ostatní, úplně se zablokuje. Takže se soustředím na sebe. Nasadím si sluchátka a dělám si svoje.