1. Oba jste svou pěveckou cestu začali na ZUŠ Uherské Hradiště. Pamatujete si ještě na své úplné začátky? Jak jste se vlastně ke zpěvu dostali?
Lucie: Co se pamatuju, zpívala jsem odjakživa. Doma, ve školce, u babiček. Naši nás vedli k aktivnímu trávení času v kroužcích, a tak jsme se sestrou chodily také na ZUŠku na hodiny baletu. Myslím ale, že mi to moc nešlo. Pamatuju si, že po jedné z lekcí vyučující vzkázala rodičům, jestli mě přece jen raději nechtějí přihlásit na ten zpěv. Tak tehdy to asi začalo.
František: Mé první vzpomínky na zpěv začínají v přípravném a následně v Uherskohradišťském dětském sboru a také tanečního souboru Botík. Nejvíce mě však ovlivnila Itálie, kde jsem jako malý zpíval s chrámovým sborem a kde jsem viděl naživo svou první operu. Od té doby jsem rodičům řekl, toto budu dělat až budu dospělý.
2. Velkou součástí vašeho “hudebního dětství” byl Uherskohradišťský dětský sbor. Jak na něj dnes vzpomínáte?
Lucie: Vzpomínám ráda. Akorát je to už tolik let, že se mi vybavují jen střípky. Pocit hrdosti, když jsme získali stříbrné pásmo na sborové soutěži v Uničově. Nebo třeba útržek nějaké dětské písničky. Souvislejší vzpomínky mám na komorní sbor, na který jsem chodila vždy v úterý odpoledne. To už jsem byla puberťačka, ale bavilo mě to. Byla tam legrace.
František: Na Uherskohradišťský dětský sbor vzpomínám velmi kladně. Různé koncerty, soutěže a soustředění, na které mám krásné vzpomínky. Pravda je ale taková, že jsem byl trošku číslo. Na druhou stranu jsem byl prakticky jediný kluk mezi asi 40 dívkami, a to mluví za vše.
3. Sborový zpěv učí člověka poslouchat druhé a být součástí celku. Pomohla vám tato zkušenost i na vaší další profesionální cestě?
Lucie: Určitě. Vzhledem k mému hlasovému oboru (alt) téměř nikdy nezpívám vedoucí hlas a namísto toho harmonicky doplňuji souzvuk. Na to jsem si záhy zvykla a později to mohla využít při společných projektech na konzervatoři, univerzitě i v zaměstnání, kterým je už téměř deset let sborový zpěv.
Co se týče toho bytí součástí celku, z legrace občas říkám, že hlavními kvalitami sborového pěvce je zpívat, kdy má, a držet pusu, kdy má. Protože když mluví 70 lidí zároveň, je to vážně síla.
František: Určitě velmi pomohla. Já jsem si díky hlasové mutaci postupně prošel všemi hlasy ve sboru, takže tyto zkušenosti čerpám dodnes a plně je využívám při zpívání v různých ansámblech.
4. Když se dnes ohlédnete zpátky – je možné, že vás studium na naší ZUŠce vlastně “předurčilo” pro vaši další hudební cestu, nebo jste měli tuto lásku ke zpěvu už od dětství?
Lucie: Myslím, že je to kombinace obou zmíněných faktorů. Kdyby zpěv nebyl mou láskou, těžko bych u něj vydržela. Zároveň, pokud někde není zásadní chyba v přístupu, student s nově nabytými dovednostmi získává nové obzory a další motivaci, a takto postupně roste.
František: Láska ke zpěvu ve mně byla od dětství a určitě mě z velké části hradišťská ZUŠka ovlivnila, ale zlomovým okamžikem pro mě byla ta již zmíněná Itálie.
5. Vaše pěvecké cesty dnes vedou na velká pódia a k profesionálním projektům. Je něco, co jste si ze ZUŠky nesli s sebou úž od začátku?
Lucie: Pamatuji si jednu větu z nástěnky ve třídě paní učitelky Zámečníkové. Byl tam nápis: Zpěváku, pamatuj - kdo nedýchá, nežije! To se mi skutečně vrylo do paměti. Klidný výdech a nádech v jakékoli situaci je základ.
František: Můžu ze srdce říct, že vděčím velké díky mé učitelce zpěvu Ivaně Zámečníkové, která mi dala dobrý základ, na kterém jsem mohl stavět svou pěveckou techniku.
6. Lucie, zpívala jste například v Royal Albert Hall nebo Carnegie Hall. Jaký je to pocit stát na takových světových pódiích?
Je obrovská čest zažít místa, která hostila největší hvězdy hudební historie. Cítila jsem především hluboký vděk za tu příležitost. Na obou místech jsem koncertovala ještě coby členka Akademie Pražského filharmonického sboru. Určitě jde o jiný druh zážitku než zpívat na podobném místě sólo. Tímto vzdávám hold všem zúčastněným sólistům. Když už ale stojíte na pódiu a soustředíte se na skladbu, je to vlastně podobné jako všude jinde. Člověk jde s kůží na trh.
7. Františku, letos vás čeká debut v Janáčkově divadle. Jaký je to pocit stát před takovou příležitostí?
Je to pro mě sen, který jsem měl od prvního dne, kdy jsem začal v Brně studovat, a teď už je to 11 let, co tady jsem. Moc si této příležitosti vážím a doufám, že nebude tou poslední.
8. Vaše pěvecká cesta vás už zavedla na velká pódia i do významných projektů. Když se ohlédnete za posledními lety, na který moment nebo vystoupení jste zatím nejvíce hrdí?
Lucie: U mě to není ani tolik o hrdosti jako o pocitu vnitřní radosti, když cítím, že jsem schopná něco důležitého předat. Nemusí to být žádná velká akce, zpravidla si užívám malé koncerty, kde je užší kontakt s divákem.
František: Asi jich bude více, ale musím zmínit svůj absolventský koncert, který proběhl teď v březnu. Dále představení opery Komenský s Jihočeským divadlem ve Státní opeře v Praze a v neposlední řadě blížící se debut v Janáčkově divadle.
9. Máte nějaké vysněné pódium, festival nebo operní roli, kterou byste si jednou chtěli zazpívat?
František: Vysněných rolí je asi více, ale nejvíce bych si chtěl zazpívat v operním domě v Sydney v Austrálii. Tato budova mě vždy fascinovala, zejména po architektonické stránce.
10. Na koncert Kdo si zpívá… se vracíte jako hosté. Jaké to je vrátit se na pódium školy, kde jste kdysi zpívali jako žáci paní učitelky Ivany Zámečníkové?
Lucie: Je to úplně skvělé. Vracím se moc ráda, a to především díky příjemné energii, kterou Ivana Zámečníková rozdává. Už před lety jsme navázaly hezký vztah a v takovém prostředí se pak cokoli – hlavně hudba – dělá nejlépe. František: Vracet se sem je pro mě vždy srdcová záležitost, která se nedá popsat slovy.
11. Kdybyste dnes mohli dát jednu radu malým zpěvákům z Uherskohradišťského dětského sboru, jaká by to byla?
Lucie: Hlavně žádný stres, muzika má bavit.
František: Užívejte si každý okamžik v přítomnosti a hlavně si jděte za svým snem!
12. Zazpíváte si někdy jen tak sami pro radost? Třeba doma, v autě nebo ve sprše? A třeba jaký styl písniček?
Lucie: Upřímně – často mám dny, kdy jsem hudebními zvuky natolik přesycená, že vyhledávám maximálně ticho a ptačí zpěv. Ale když je trochu volněji, těší mě kromě klasické hudby (která je mimochodem fascinující svou rozmanitostí) i různé jiné hudební styly. Mám ráda zvuk akustické kytary a dobré vícehlasé vokály, takže moje odpočinková volba je například šedesátkový folk-rock, který si ráda poslechnu i zazpívám.
František: No, doma mi bylo často zakazováno zpívat, nejčastěji od mých sourozenců, ale nejvíce u mě vyhrává sprcha, tam zpívám všechno možné.
Lucii Hubenou a Františka Sliže uslyšíte jako hosty koncertu Kdo si zpívá… (25.3. 2026, 19.00 hodin, Reduta Uherské Hradiště), kde vystoupí také Přípravný pěvecký sbor, Uherskohradišťský dětský sbor a smíšený pěvecký sbor Svatopluk.
Medailonky o hostech Kdo si zpívá…
Lucie Hubená
Mezzosopranistka Lucie Hubená pochází z Uherského Hradiště a své pěvecké začátky spojila se ZUŠ Uherské Hradiště nejdříve v klavírní třídě u paní učitelky Miroslavy Kneslové a v pěvecké třídě u paní učitelky Jany Grabcové, následně také ve sboru u paní učitelky Ivany Zámečníkové. Dnes působí jako členka Pražského filharmonického sboru, se kterým vystoupila na významných českých i zahraničních pódiích včetně Royal Albert Hall v Londýně a Carnegie Hall v New Yorku. Vedle sborového zpěvu se věnuje také komorním a dalším vokálním projektům.
Během své profesní dráhy spolupracovala s významnými profesionálními sbory. Působila například v Českém filharmonickém sboru Brno, v operním sboru Národního divadla moravskoslezského a také v Pražském filharmonickém sboru, jehož členkou je dodnes. V rámci tohoto renomovaného tělesa vystoupila na mnoha českých i zahraničních pódiích, mimo jiné v londýnské Royal Albert Hall nebo newyorské Carnegie Hall.
Vedle sborové činnosti se Lucie Hubená pravidelně objevuje také v menších sólových a ansámblových projektech a koncertních vystoupeních, kde rozvíjí svůj osobitý hudební
projev a vztah k vokální interpretaci. Přestože dnes žije v Praze, rodné Uherské Hradiště jí zůstává blízké a ráda se do něj při příležitosti kulturních projektů vrací.
František Sliž
Tenorista František Sliž (*1998) pochází z Bílovic. Zpěvu se začal věnovat už během studia na Základní umělecké škole Uherské Hradiště a své pěvecké vzdělání následně rozvíjel na Konzervatoři v Brně ve třídě Mgr. Petra Julíčka. V současnosti je posluchačem závěrečného ročníku oboru operní zpěv na Janáčkově akademii múzických umění v Brně, kde studuje ve třídě Mgr. MgA. Ivany Mikeskové, Ph.D.
V dubnu ho čeká debut v Janáčkově divadle v Brně v opeře Osud Leoše Janáčka, kde ztvární roli Doubka. V roce 2025 absolvoval letní stáž na Saluzzo Opera Academy, kde nastudoval tenorové role Basilia, Dona Curzia a Dona Ottavia z Mozartových oper Don Giovanni a Figarova svatba.
V zimním semestru roku 2024 absolvoval také Erasmus program na univerzitě KUG v Grazu, kde ztvárnil roli Peter Karpati v rakouské premiéře opery Die Arabische Nacht (Ch. Jost). V prosinci 2023 účinkoval ve světové premiéře opery Komenský (J. Jirásek) v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích, kde ztvárnil roli syna Daniela.
Zúčastnil se také Mezinárodního hudebního festivalu Leoše Janáčka, kde vystoupil jako Poutník v opeře J. A. K. z Labyrintu (N. Savková) a jako Tomáš v opeře Kalvárie (M. Brothánková). Podílel se rovněž na světové premiéře opery Trillium X (A. Braxton), kde ztvárnil roli Davida v koncertním provedení.
Pravidelně účinkuje v Komorní opeře JAMU, spolupracuje s projektem Opera na cestách Národního divadla Brno a podílel se také na festivalu Ruhrtriennale v Bochumi, kde vystoupil se sborem ND Brno v inscenaci opery Z mrtvého domu (L. Janáček). Spolupracuje rovněž se soubory Silentium, Czech Ensemble Baroque, Musica Figuralis, Societas incognitorum a More Maiorum.
